10.kapitola - Kdo jsem?

26. listopadu 2006 v 17:30 | Keirra |  Kdy to všechno skončí ?
10.Kapitola

Pomalu přestal cítil bolest,byla tu stále,ale potlačena úsilím a touhou pomstít se a pomoci svému kmotrovi a komukoliv kdo potřebuje jeho pomoc. Místo beznaděje, jeho tělo teď plnil adrenalin. Smrtijed se smál na celé kolo,ani si nevšiml že Harry stojí už skoro na nohách. Pak smrtijed vzhlédl a leknutím sebou trhl. Kousek předním stál mladý Potter a probodával ho smrtícím pohledem.
"Dej mi tvou hůlku!",rozkázal Harry hlasem který mu nemohl patřit,byl tak podivný že se k jeho postavě vůbec nehodil.
Nechápal jak je to možné,ale smrtijedova ruku se natáhla a poslušně upustila Harrymu do ruky hůlku,hned na to omdlel. Z Harryho sálalo odhodlání a touha pomoci,že to předčilo i únavu,bolest a stav bezvědomí. Ignoroval odporný pocit jak mu krev teče po zádech, vykročil zpod stromů, i když bylo bezvětří vítr mu jemně cuchal vlasy,šel z něj strach. První co viděl byl smrtijed který míří na krk Siriusovi,který ležel na zemi a skoro ztrácel vědomí. Z jeho ran utržených v oblouku se doslova valila krev. Tonksová odrovnala jednoho útočníka a teď se pustila do dalšího,který bojoval proti Siriusovi v přesile.
Harry si mírně odkašlal ,aby si získal jejich pozornost, vítr mu stále cuchal vlasy i když na listech které byli spadlé ze stromů a teď se váleli po zemi ,nebyl žádný vítr znát. Ani hábity smrtijedů se ani nehnuly. Všechny pohledy teď spočinuli na něm a to včetně pohledu Siriuse a Tonksové.
"Impedimenta!",řekl Harry zlým výhružným hlasem a smrtijed nestačil uhnout. Nejspíš byl dost překvapený že ho vidí,když se o něj měl postarat ten druhý smrtijed který spí za stromy.
Tonksová znovu začala bojovat se svým soupeřem.
"Jako bych vám neříkal že mi máte dát pokoj! Ale ne,vy si nedáte říct! Impedimenta! Stále mě budete lozit otravovat a snažit se mě znovu získat do toho vašeho debilního spolku! Impedimenta! Několikrát jsem vám dal jasně najevo, že se k vám nepřidám! Impedimenta! Ale ne! To vám asi nestačí,co! To mám některého z vás zabít, aby jste to konečně pochopili? Stačí říct,třeba konečně pochopíte co říkám,co? CO?!",zařval na něj Harry. V jeho hlase se mísil přímo neuvěřitelný vztek že smrtijedovi vstávali chlupy hrůzou,dokonce i Sirius sebou mírně trhl.
"Ne.! Ne pro-prosím ne! Já…já jen plním roz-rozkazy! Prosím!"
"MĚ JE NAPROSTO JEDNO PROČ TO DĚLÁŠ! IMPEDIMENTA!"
Jen co smrtijed vrazil do jednoho stromu letěl proti druhému a pak ještě jednomu, a pak několika dalším…
Jako by v Harrym začalo ochabovat odhodlání,bolestně se chytil za žebra.
"Alertes membrum",zvolal z posledních sil.
Smrtijed začal ječet a házet sebou,ruce i nohy přitom kroutil do bolestivých pozic.Ozvalo se nechutné křup a smrtijed se rozeřval ještě víc,začal ze sebe strhávat hábit a nehty si zarýval do kůže.
"Finite!",řekl Harry chabě.
Potter sjel na zem, všechno se mu zase vrátilo,jak bolest, tak točení hlavy. Zachvíli už u něj byl Sirius i Tonksová. Viděl jak se jim pohybují ústa,ale neslyšel žádný hlas. Zachvíli už o sobě nevěděl vůbec. Padal do stále víc houstnoucí tmy. Cítil jak mu třeští hlava. Pak všechno přestalo, jako by se nic nestalo,necítil žádnou bolest,strach,nic.Padal čím dál hlouběji. Cítil jen blaho a klid,žádné myšlenky které ho nutili trápit se.

Vítej Harry Pottere , je čas aby ses přestal litovat, byl jsi předurčen, ne proto aby jsi trpěl a aby jsi zemřel,ale proto aby jsi obnovil rovnováhu mezi dobrem a zlem. Ty jediný máš naději a moc vzdorovat zlu, i když bude všechno zbytečné, když bude třeba jen malá naděje na vítězství ty půjdeš dál. Kdyby bylo jasné že tenhle úkol nemůžeš přežít,uděláš to pro své přátele, půjdeš dál. Máš to co tvůj nepřítel nemá a nikdy to nepozná. Lásku! Ta tě vždycky povede,láska k tvým přátelům,kteří ti budou stát vždy po boku, láska k tvým rodičům, kteří se pro tebe obětovali. Povede tě ve tmě, dá ti naději i sílu. Přestaň se utápět bolestí, beznadějí, osud je krutý,ale vždy máš naději. Nejsi v tomhle boji sám, a nikdy sám nebudeš. Zářivé stvoření,plné dobra a krásy,ti předalo to nejcennější co kdy bylo na tomhle světě. Moc jednorožců! Nikdy ji nesmíš použít ve jménu zla! Pokud budeš mít ve svém srdci lásku vždy ti pomůže, dodá ti ještě větší naději proti pánu zla...
Nádherný ženský hlas,který mluvil tiše ale přesto důrazně,pomalu zanikal. Jako by ho něco neslo nahoru,místo toho aby pokračoval ve své cestě dolů,v uších mu stále ještě zněla slova, která před chvíli slyšel. Trvalo to snad celou věčnost než se stoupání zarazilo. Rychle se nadechl,bylo to jako by strávil aspoň minutu pod vodou a teď konečně vystoupal nad hladinu a nadechl se. Pomalu otevřel oči,ale viděl jen nejasné obrysy několika lidí, nemohl rozpoznat o koho se jedná.
"On-on…"
"Probral se! Dýchá!"
Harry nerozuměl ani slovu,vůbec nechápal co vyslovují. Pomalu hýbal hlavou ze strany na stranu,bylo mu hrozně zle.
Znovu viděl jak pohybují ústy,ale on zavřel oči a chtěl pokračovat ve spánku, netrvalo dlouho a usnul.



"Už se probírá!"
Pomalu otevřel oči. Chvíli se jen zmateně rozhlížel a pak utkvěl očima na staříkovi s jasně modrýma očima.
"Zatím tě nechám být,ale až se pořádně uzdravíš tak to pěkně schytáš!",řekl kdosi, Harry otočil hlavou a podíval se na něj zmateným pohledem.
Hned na to vyskočil z postele jako střela a ustoupil několik kroků od skupinky lidí.
"Jak vidím tak je ti už dobře! Co tě to proboha napadlo! Takhle zbytečně riskovat! Vždyť si mohl zemřít! To jsi na nic nemyslel? Tak nezodpovědný nebyl ani tvůj otec!",skoro na něj křičel otrhaný černovlasý muž.
"Co na mě řveš! A laskavě na mě přestaňte tak civět!"
"Co to mele?",zašeptal jeden ze skupinky.
"Já co melu? Já si můžu říkat co chci! Nepřibližuj se!"
"Co to s ním je?"
"Co je s vámi! A co tu dělám? A kdo jsem? Co to mám na sobě za hadry? To je hnus!",řekl znechuceně a začal se prohlížet.
"Co? Počkat, Brumbále? Co to s ním je?"
"Vy jste Brumbál? Proboha! Kdo vám dal tak pitomé příjmení, to je vážně hrůza!"
"Že by ztratil paměť ?"
"Tak hele! Já váz neznám a ani vás netoužím poznat, takže když dovolíte a uhnete mi z cesty….!"
"Au!",vykřikl bolestně a chytl se za rameno.
"Asi by sis měl lehnout."
"Co jste mi to udělali!"
"No může to být následkem zranění, nebo také tím že byl dlouhou dobu v bezvědomí,nebo nějaká kletba….",začala ostýchavě jakási divná baba.
"Kletba? Ježiš kam jsem se to dostal, to jsem ve cvokárně?"
"Kde?"
"Mohla bych vyzkoušet pár lektvarů a taky udělám několik vyšetření." ,začala znovu.
"Tak na to zapomeňte! Já nejsem žádná laboratorní krysa abyste se mnou dělali pokusy! Na vás by si cvokaři vážně užili!"
"Co to furt mele? Jak to že si na nás nepamatuje?"
"Tak hele, už mám dost těch vašich keců! Takže mi teď uhněte s cesty, jdu pryč než mi z vás začne hrabat!"
"A kam by jsi chtěl jít?",zeptal se ho stařík podivným klidným hlasem.
"No….",zaváhal,měl v hlavě naprosto vymeteno, jediné co věděl bylo že tu nechce zůstat s takovou lůzou.
"No to je mi naprosto fuk! Nebudu se tu s vámi zahazovat!",řekl zhnuseně a změřil si pohledem jejich hadry.
"Nevím, možná s ním něco udělal ten smrtijed. Když jsme tam bojovali , byl s ním dlouhou dobu sám."
"To je dost pravděpodobné, podle toho co říká."
Harry je přestal poslouchat a začal si sahat na záda a na břicho.
"Vy jste mi vzali ledviny! Nebo něco jiného! To je jasné! Už jsem to viděl v telce! To vás omráčí,rozřežou a vykradou vám tělo, to jste přehnali! Zavolám na vás policajty! Rozumíte!",zařval na ně a začal se omakávat a hledat jizvy nebo něco co by podporovalo jeho teorii.
"Omračte ho!"


"Vy jste ještě tady? Okamžitě mě pusťte nebo vám to tu roztřískám!",zavrčel vztekle na Brumbála když se probral a zjistil že leží v posteli.
"Je mi líto,ale ještě tu budeš muset zůstat! Nebude to trvat dlouho a paměť se ti jistě brzo vrátí."
"Máte pravdu! Už si vzpomínám, Brumbále!" ,řekl radostně
"Dobrý pokus!"
"Jak chcete! Já vás varoval!",řekl naštvaně a postavil se. Popadl sklenici s nějakou tekutinou a mrštil ji po starci,ten ale jen mávl kusem dřeva a pohár mu skončil v ruce.
"Jo! Chcete na to jít tvrdě?!", zachvíli už po pokoji začali létat stoličky, i noční stolky a tříštili se o zeď!
"Co se to tu proboha děje?!"
"Myslím,že to nebude tak snadné Siriusi!"
"A hele, to je ten divous! Říká ti něco slovo žiletka?",zeptal se ho a mrštil po něm lahev. Sirius se jen přikrčil a vyděšeně se podíval na Brumbála.
"Asi ho budeme muset svázat!",řekl Brumbál a úspěšně se vyhnul letícím pohárům.
"Joo, svázat mě? Tak to pojď zkusit starouši! Se ukaž!"
"Omračte ho!",vykřikl Sirius když po něm letěl stolek.


"Ještě jednou mi sáhnete na to rameno a neznám se!",zavrčel Harry když se znovu probral , měl nohy i ruce přivázané k posteli.
"Musím ti to vyčistit. Bud klidný nic ti neudělám!"
"Já vás kousnu! Myslíte že to neudělám?"
Ošetřovatelka si to asi opravdu nemyslela ,protože zachvíli zaječela a odstoupila od něj, ruku si přitom bolestně svírala.
"Já vás varoval!",řekl chladně a zasmál se.
Teď už vypadala vážně naštvaně. Něco udělala s klackem a najednou se nemohl ani pohnout.
Když to pominulo,strávila další půl hodinu tím že se do něj snažila vlít nějakou břečku. Nepovedlo se jí to…
Pak se u něj střídali dva chlapy kteří mu do hlavy cpali žvásty o tom že je kouzelník a líčili mu nějaký absurdní příběh.
Na konci dne,kdy každému neustále vyhrožoval že jim to tu roztříská ,pokud ho okamžitě nepustí, konečně usnul. Každý z něj už měl nervy napnuté k prasknutí,každý ho měl dost a měl touhu ho zastřelit. Harry se totiž choval něco mezi Malfoyem a Dudlim.

"Konečně! Trvalo ti to!"
"Promiň mi můj pane, příště se to nestane!",řekl Harry a poslušně si poklekl před muže zahaleného v černém plášti s jasně rudýma očima.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 3. srpna 2007 v 15:47 | Reagovat

Co měl znamenat ten poslední odstavec ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama