13. Kapitola - Když kate něco chce...

22. listopadu 2006 v 19:22 | Keirra |  My dvě vs Celý svět
13. Kapitola...

"Kate!"
Vylekaně jsem otevřela oči a zjistila, že jsem v posteli. Má peřina je někde odkopnutá a polévá mě pot.
"Doprdele!" vyhrkla jsem a začala se pořádně rozhlížet, abych se ujistila, že jsem tam, kde bych měla být a s kým bych měla být.
"No konečně! Už jsem tě chtěla praštit! Málem jsi vzbudila ty dvě…"dodala rozespale a sesunula se na mou postel, přitom mi zalehla nohy. Nejspíš se rozhodla pokračovat ve spánku tam, kde teď je a bylo jí fuk, že postel je obsazená.
"Můžeš mi říct, co se ti zdálo? Pořád jsi sebou jen házela a cosi jsi mumlala!"dodala pochvíli se zavřenýma očima, stočená do klubíčka, aby nespadla z postele.
"Já-já… už nevím,nepamatuji se! Byla to hotová noční můra… A fest! "vyhrkla jsem přehnaně rychle, s přimhouřenýma očima se na mě podívala a pak zase položila hlavu. Rychle jsem se podívala na hodinky, bylo teprve půl čtvrté.
"Tak až si vzpomeneš, tak mi to řekneš…." dodala a už skoro spala. Vylezla jsem z postele a hodila na ní peřinu. Spokojeně se rozvalila na posteli; mé posteli a pokračovala ve spánku. Já jsem chvíli jen chodila sem tam, a přitom neustále opakovala slovíčko "doprdele".
"Ty vole… sakra…proboha…
Bezva… No… byl to přece jen sen….Doprdele!" musela jsem jít zase po sprchu.
Fajn, teď jsem v pěkné…. Jak se tomu slušně říká? To je jedno hlavní je, že tam jsem. Co když se některé sny plní? Co když ten vůl bude chtít, aby…. No tam to…. Prostě to vezmu zpět! Nemůžu to přece riskovat.
Odhodlaně jsem vyskočila ze sprchy a nebýt umyvadla skončila bych na zemi, tak jsem to trochu neodhadla, to se stává i nám lepším…
Aby se mě chudáci nelekli, musela jsem se namalovat a vysušit si vlasy. Pak ještě čistění zubů a vymýšlení, jak to udělat, abych to vzala zpět.
Rychle jsem na sebe hodila, jak jinak sukni, ale pro tentokrát žádné vyzývavé tričko, ale mou milovanou černou mikinu s kapucí. No jo, člověk v tom alespoň pro jednou vypadá drsně. Co na tom, že byli teprve čtyři hodiny ráno, odvážně jsem se vydala po schodech do chlapecké ložnice. Před dveřmi jsem se ale zarazila.
Měla bych zaklepat? To je blbost určitě spí…. No jo, ale co když mají ve zvyku spát, hm, tak jak je pánbůh stvořil? Tak budeš mít zážitek na celý život, prostě tam vlítni!
Tak jo, otevřela jsem dveře, pomalu a hlavně potichu. Spali, jak jinak, ale naštěstí nebo bohužel, oblečení. Škoda zážitek se nekoná.
Pomalu jsem přešla k jeho posteli. Jedna ruka mu visela přes okraj postele a hlavu měl položenou na hraně. Na sobě měl šedé triko s krátkým rukávem a na něm kdo ví, tak dalece jsem neviděla a ani to nezkoumala. Bože, když jsem ho viděla vybavil se mi sen a začala jsem rudnout, najednou mě opustila odvaha a přistihla jsem se, jak se zvedám s touhou vypadnout.
Velká Kate Brianová má strach a utíká? Pravda! Já přeci nikdy neutíkám, no sice někdy… ale to je teď vedlejší. Prostě mu řeknu, že to rušíš a můžeš si zase v klídku spát. Proč by mě měl nějaký pitomý nezáživný sen brzdit? Ooo pitomý, nezáživný…. Drž hubu!
Znovu jsem šla k jeho posteli a jemně se posadila.
"Ehm.",odkašlala jsem si, abych ho tím probudila. Nic, je jako pařez, ale hezký roztomilý pařez. Člověk by od něj nezvládl odtrhnout oči, pokud by nebyl vytrénovaný jako já, tím samozřejmě nemyslím, že bych za ním každý večer chodila a sledovala ho jak spí….. "Siriusi?" zeptala jsem se tiše. Bože, co to s těma mladýma je? Takhle spát… Dokonce i má prababička se vzbudila, když jsem na ni promluvila, a to to byla nějaká staletá stará sůva, která snad hnila za živa. Hrozně ji štvalo, když jsem jí na její rejpavé narážky odpověděla, ať drží jazyk za zuby a raději se učí skákat do truhly. No, pryč od veselého tématu a zpět k probouzení.
"Siriusi vstávej…. No tak." trochu jsem zvýšila hlas, ale opatrně, abych nevzbudila ty dva.
"Si snad ze mě děláš srandu, ne!" vybuchla jsem potichu a šťouchla do něj. A víte, co se stalo? Nic! Normálně ještě začal chrápat.
"Pobíhá ti tu tlupa nahých holek… Nic? Tak tlupa holých nacistů…. Šmarja, kdo ty si?"
Že by slyšel přísloví, spí, jako když ho do vody hodí, což jsem v životě nepochopila, jen tak mimochodem.
Tak jsem přešla k brutalitě, kecám, jen jsem ho štípla. Ten vůl se jen poškrábal a navíc se s chrčením převrátil na záda. Už jsem napřahovala ruku, že mu prostě fláknu, ale nakonec jsem si to rozmyslela, to bych asi vzbudila i ostatní.
Naklonila jsem se těsně nad něj až jsem zřetelně slyšela jeho dech.
Třeba potřebuje ke vzbuzení dotek, no jasně šípková Růženka. A nebo kýbl s ledovou vodou… Jsem pro kýbl! Jde se pro něj! I když jsem se rozhodla, bylo těžké od něj odvrátit tvář. Nehnula jsem se.
Ehm, hej! Hlasovali jsme, takže na něj přestaň čumět a padej od něj, chudák se vzbudí a bude z tebe mít doživotní šok! Hej, jsem slepá nebo vážně děláš, to co děláš? Ty vole, tohle ne…. To s tou Růženkou byl vtip, jen blbý vtip. Fajn, dělej, že tu nejsem…Naprosto mě ignoruj, co na tom, že mám pravdu.
Pomalu jsem se dotknula jeho rtů, zajímaví pocit, když víte, že ten druhý spí. Dívala jsem se přitom na jeho zavřené oči. Rukou jsem mu pohladila tvář a prohrábla vlasy.
"Ještě spíš?"zeptala jsem se se svými rty na jeho. Žádná odezva. Vložila jsem se do polibku, ale tentokrát jsem odezvu dostala.
"No konečně, už jsem myslel, že to neuděláš."zašeptal mezi polibky.
"Ty jsi nespal."
"Od té doby, co mi tu začali stepovat nacisti bez oblečení, jsem už nespal." řekl, aniž by mě přestal líbat.
"Bezva, takže bych ti mohla říct, proč tu jsem." řekla jsem a s výčitkami jsem se odtrhla.
"Takže tohle nebyl ten důvod." zeptal se zklamaně.
"Ne, chci to vzít zpět."
"Co?"
"Nehraj si na hloupého, tu sázku!"
Zakroutil hlavou v nesouhlasu.
"Co?" zeptala jsem se potichu, abych je nevzbudila.
"Zpečetili jsem to, slíbili jsme to, nezrušíme to."
"A rušíme to! Nějak jsem přemýšlela a rozmyslela jsem si to. Alespoň tě ušetřím trapasu."
"Vážně? Trapasu? Takže si nechceš zachránit svou kůži?"
"Ne. Přece nechceš přijít o reputaci…"
"Když je odměna tak lákavá."
"Na to zapomeň,."zatlačila jsem jeho zvedající se tělo zpět do postele a vystřelila jsem na nohy.
"Prostě to ruším, dobrou."odkráčela jsem pryč.
Na schodech mě ale dohonil, a to si ještě stihl natáhnout kalhoty, no jo, někomu to hold netrvá půl dne.
"Nedržíš slovo!"
Sakra proč útočí na mou slabinu!
Co jsem na to mohla říct? Nic, a taky jsem to řekla, držela jsem hubu.
"Fajn. Stačilo říct, že tvé slovo nic neznamená."
Aj, tohle přehnal. Útočit na mé ego, tak to je rána pod pás.
"Stůj!" křikla jsem a chytla ho za ruku, protože kráčel nahoru.
"Ještě něco?"
"Jo to si piš, že ještě něco! Já své slovo držím, vždycky!"
"Takže sázka platí?"
Hodila jsem na něj psí oči, nic. Přitiskla jsem se těsně k němu a dívala jsem se mu hluboce do očí. Pak jsem začala svými rty přejíždět po jeho a jemně se třít.
"Je to nutné?" zašeptala jsem.
Jemně jsem ho políbila, bez odezvy.
"Vždyť je to zbytečné."
"Takže sázka platí?" zopakoval.
"Jo!",naštvaně jsem se odtrhla což ho nejspíš naštvalo, takže mě přitiskl zase k sobě.
"Máme ještě nějaký čas než začne svítat. Možná bysme mohli být spolu…"
"Kdybys tu sázku zrušil…."
"Fajn, když nechceš nemůžu tě nutit." řekl vyrovnaně a vydal se nahoru.
Sakra! Tak to mi nevyšlo! Jsem v prdeli, co na tom, jak se to řekne slušně, prostě jsem tam! Jo, ale nedá se říct že bych se nesnažila. Jo to se fakt říct nedá, Gejši na tebe už čekají. Tak mám aspoň jistý flek. Ha ha.
"Sakra!",řekla jsem naštvaně a vešla do našeho pokoje.
Šmarja, tady je mrtvo.
Zase jsem se vydala pryč.
Divný, že jsem neměla ani moc hlad, jen trochu, skvělý, možná bych mohla vyhrát alespoň jednu sázku. Začala jsem si pobrukovat jednu písničku a trochu tančit ze schodů.
Pak jsem se smíchem skočila do křesla. Hups, ono na něm něco leží, teda někdo.
"Jau."zaskuhral Sirius a mnul si čelo.
V klidu jsem mu seděla na břichu, no proč ho nenaštvat.
"Hm. Pohodlný, proč mi neřekli, že sem dali nové potahy?"zeptala jsem se zamyšleně a celá se na něm roztáhla. Mé vlasy ho musí na obličeji pěkně štvát.
"Sakra ta pohodlnost upadá." postěžovala jsem si a loktem bouchla do potahů od firmy Black. Naprosto jsem ignorovala sykavé au a dál se na něm rozvalovala.
"Anatomické tvarování. Asi napíšu firmě pochvalný dopis. Kde je pergamen?"uvažovala jsem nahlas a schválně se vrtila a dělala, že všude možně hledám pergamen. Cítila jsem, jak jeho svaly ztuhli, že by ho to bolelo?
"Ježiš, Siriusi,"vyskočila jsem polekaně.
"Co tu děláš?"
"Teď momentálně ani sám nevím."
"A jo, potahy to byly."
"Ooo, potahy a mluví." zase jsem na něj skočila, ale tentokrát jsem skončila na zemi. Musela jsem se začít smát.
"Páni nová rohožka, proč mi to nikdo neřekl?"oplatil mi to a nakonec skončil na mě.
Teď už se mi to tak vtipné nezdálo.
"Dnes je tu všechno anatomicky tvarované."pochvaloval si a vrtěl se zády na mně.
"Myslím, že mi rupnou žebra."řekla jsem.
Nakonec ze mě slezl a začal se smát mým vykuleným očím. Rychle jsem se vzpamatovala.
"Helemese, nový stůl."řekla jsem a skočila po něm a svalila ho na zem. Nohama jsem mu držela ruce u těla a začala ho lechtat. Začal se šíleně nahlas smát a kroutit se. Dokonce chudákovi začali téct slzy.
"Pro-prosím."
To byl signál k zesílení míry.
Jenže jsem neodhadla jeho sílu a karta se obrátila.
"Ne Siriusi! Prosím, prosím, prosím." skřehotala jsem mezi záchvaty smíchu.
Taky zesílil.
"Co za to?"
"Cokoliv."výskla jsem skoro bez dechu.
"Fajn."
Přitiskl své rty na mé a konečně s tím přestal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jean Jean | E-mail | 8. března 2008 v 11:30 | Reagovat

dobryyyyyyyy

2 wolfinkaa wolfinkaa | 8. března 2008 v 12:50 | Reagovat

kráááása...veď ja už nemám čo k tomu písať...pochvalné slová sa už minuli a ďalšie neexistujú..........................je to vážne super

3 Rosette Rosette | 7. srpna 2011 v 3:22 | Reagovat

Bože bomba!! Opravdu krása... a to říkám jako fakt. Tohle je asi jediná povídka kvůli které takhle ponocuju. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama