14.Kapitola - Graham

26. listopadu 2006 v 17:39 | Keirra |  Kdy to všechno skončí ?
14.Kapitola...

Byl to zvláštní pocit, jako by ležel na tvrdé podlaze, ale přitom se vznášel. Necítil bolest, strach, beznaděj ani úzkost jen klid. Neboť věděl že je konec, konec utrpení, konec jeho mizerného života. Neviděl nic jen tmu,tak zavřel oči. Vždycky si myslel, že až umře tak projde bránou za svými rodiči. Že se ocitne ve světě kde neexistuje zlo ani žádný špatný pocit. Do světa, který je rájem. Nevýslovně se těšil až konečně skončí tenhle stav ve kterém se nacházel a ocitne se u svých rodičů. Možná pozná všechny své příbuzné, konečně pozná co je to mít rodinu, jaké to je když někomu na něm záleží. Prostě všechno co u tety a strýčka nepoznal. I když si myslel, že Bradavice jsou jeho domovem, nikdy tomu tak nebylo,ale až teď to pochopil. Nebylo mu líto, že opustil ty, kteří ho nejspíš měli rádi. Ty, kteří v něm viděli naději. Bylo mu to jedno, proč by měl zachraňovat svět, který pro něj nikdy nic neudělal?
"Svět nemůže za to, že si tě pán zla vybral.",odpověděl mu povědomí hlas jako by mu četl myšlenky. Byl to ten stejný nádherný ženský hlas, který mluvil tiše, ale přesto důrazně. Slyšel ho tehdy když zachránil Siriuse…
"Teď už je to přece jedno…",odpověděl Harry tiše a otevřel oči s domněním že někoho uvidí. Když však zjistil že tam nikdo není zase je zavřel.
"Ne, není to jedno. Ty ještě nejsi mrtví, alespoň ne dokud nepochopíš, že si nemůžeš jen tak vzít život…",řekl hlas klidně.
"A proč bych nemohl! Je to jen moje volba!",skoro se rozkřičel.
"Ti co tě mají rádi jsou tam venku a doufají, že tě ještě uvidí! Mají tě rádi i kdybys byl jen obyčejný chlapec. Nezáleží jim na tobě jen proto, že je musíš zachránit…."
"Jenže já nejsem jen obyčejný kluk! Kdybych byl, nikdy bych nechtěl skončit se životem! Já už nemůžu dál…",zašeptal skoro neslyšně.
"Sílu, kterou máš, bychom ti nikdy nedali kdybychom si nebyli jistí tvým srdcem! Sám by jsi se nikdy nepřidal na stranu zla, nikdy by jsi nikomu neublížil…."
"Já ji nechci! Rozhodl jsem se, tak mě nechte jít!",skočil jí do řeči. Musel ale přiznat, že ho ten hlas uklidňoval, nebyl takový jakým mluvil Brumbál, ale jiný,byl tak andělsky krásný a uklidňující .
"Chceš to všechno zahodit? Všechno, pro co tolik lidí zemřelo? Pro co se tolik lidí obětovalo? Trpěl jsi, velmi jsi trpěl, ale to byl jen zlomek toho co zažijí ostatní, pokud se rozhodneš jít dál, pokud se rozhodneš pro smrt."
"Takže to mám vzít všechno na sebe, zase se obětovat? Snášet všechno sám, aby se ostatní měli dobře? Co kdy oni pro mě udělali? Udělali ze mě duševně chorého, vráželi mi nůž do zad, opovrhovali mnou! A vy chcete abych kvůli nim trpěl?!",zase skoro křičel.
"Lidé to mají v povaze, ale ne všichni! Vzpomeň si na své nejlepší přátele, kteří s tebou šli do každého nebezpečí."
"Opravdu? A kde byli poslední čas když jsem je potřeboval nejvíc?"
"Přemýšlel jsi někdy nad možností, že s tebou být nemohli? Nevíš co museli prožívat, protože ti nemohli stát po boku, pomáhat ti, být s tebou…"
"Ale já už nechci…",zašeptal.
"Takže je opravdu chceš všechny opustit? Způsobit jim tolik bolesti?"
"Za nějaký čas by si na mě už ani nevzpomněli."
"Takže raději pomůžeš Voldemortovi, než těm kteří tě milují jako vlastního syna. Oni by se pro tebe klidně obětovali, ale to ti je teď jedno, že? Hlavní je, že ty se budeš mít dobře…"
"Mě to není jedno!",rozkřičel se.
"Tak je v tom nenechávej…."
"Ale já ho stejně nedokážu porazit! Nikdy, vždyť je mocnější!"
"Byl jsi vybrán! Obdarován mocí ! Ty jediný to zvládneš! Musíš jen umět svou moc správně použít."
"Jak?"
"Srdce ti poradí!"
"Dobře, vrátím se,ale už nikdy nebudu jako dřív…. Nic už nemůže být jako dřív"
Čekal, myslel si že se prostě najednou objeví v posteli na ošetřovně,ale nic se nedělo.
"Kde to vlastně jsem?"
"To se těžko vysvětluje… Někde mezi životem a smrtí! Pro ně jsi mrtví. Aby ses probral musíš to opravdu chtít a radím ti udělej to rychle, nebo se probudíš v márnici.", dodala s trochou smíchu v hlase.
"Co tím chceš říct."
"Přemístil jsi se víc než jsi myslel. Edinburgh, hlavní město Skotska. Přemístil jsi se na skotské území, řidič auta co tě srazil tě převezl do nemocnice, měl jsi štěstí, jiní by tě nechali ležet na silnici a ujeli by. Předávali si tě z nemocnice do nemocnice, každá byla specializovaná na něco jiného. Držel jsi se dlouho, nakonec jsi upadl do hlubokého komatu a pak…."
"To jako že jsem ve Skotsku? To není možné, tak daleko bych se v životě nemohl přemístit vždyť ….",vyhrkl aniž by ho nějak zajímal jeho zdravotní stav.
"No, možná, že jsem ti trochu pomohla."
"Ale proč zrovna do Skotska? Co tu budu dělat a proč…",nedopověděl, nevěděl jak pokračovat.
"Myslela jsem, že by si chtěl být sám, vyrovnat se s tím v klidu. Nikdy nevíš co tě může potkat, možná tu najdeš něco co ti vrátí chut' do života….",řekla tajemně.
Nechápal jak může vědět co cítí. Opravdu teď netoužil být v Bradavicích, ani nikde jinde kde by ho znali a dívali se na něj pohledem lítosti, nebo jako na vraha. Chtěl být někde kde by ho nikdo neznal.
"Vidíš, měla jsem pravdu. Teď už je ale čas jít zpět. Jsem si jistá že se ještě setkáme i když ty mě vlastně nemůžeš vidět. Hodně štěstí Harry Pottere."
Pak už bylo všude zase jen ticho. Nechtěl se vrátit, ale zase ho popadl ten pocit že prostě musí. Hrdinský komplex. Začal se snažit, snažil se vtlouct si do hlavy, že se vrátit chce, ale nic se nedělo, uběhlo snad i několik minut. Pak si vzpomněl na Rona a na Hermionu…

"To není možné! Mám puls….",slyšel jakoby z dálky nějaký hlas.
Pak usnul bezesným spánkem. Byl tak hrozně unavený, jako by uběhl několika kilometrový maratón a teď si potřeboval odpočinout. Byl rád, že to byl bezesný sen. Jeho mozek byl tak vyčerpaný, že se už nezmohl ani na sen.
Spal dlouho, možná že byl v bezvědomí, možná v komatu, bylo to jako by strávil spánkem hned několik dní aniž by vnímal děj nebo ruch kolem sebe. Někdy měl pocit, že se probral a otevřel oči, hned ho ale oslepilo ostré světlo a zase ho přemohla únava. Mělo to výhodu, že se nemusel teď ničím trápit, žádnými vzpomínkami ani myšlenkami.
Pak ale najednou všechno skončilo. Už žádné bezesné sny, ty byli nahrazeny nočními můrami plných pocitů, ale vůbec ne šťastných !
"Avada kedavra"
Bezvládné tělo malý holčičky padalo pomalu k zemi k ostatním mrtvým, nebo smrtelně raněním. Všude byla krev, nářek, pláč a prosby. Chlapec s napřaženou hůlkou sledoval jak holčička padá k zemi a bezcitně se smál. Pak jakoby pohnula hlavou a upřela své oči na chlapce a vrhla na něj pohled plný strachu a nevinnosti. Ústa se jí začali pohybovat v neslyšná slova "vrahu".
"Jen klid, uklidni se! Byl to jen sen. Máš horečku…",slyšel hlas jako by zdálky. Pomalu otevřel oči. Hned je ale musel zavřít protože ho ostré světlo málem oslepilo.
"No konečně! Zůstaň v klidu ležet, přijdu pro doktora!",odpověděl mu milý hlas s trochou radosti v hlase.
Znovu, teď už pomalu otevřel oči a rozhlédl se kolem. Byl v poměrně velkém pokoji oranžové barvy. Kousek od postele byla zeď s obrovským oknem, kterým proudil příjemný vánek. Pak byl vedle postele noční stolek jasně žluté barvy a hned naproti postele další menší,ale vyšší stolek na kterém byla televize s videem. Pár poliček s kyticemi, pak menší stůl se dvěmi židlemi. Byl to nádherný pokoj. Chtěl se pohnout ale hned ucítil ostrou bolest. Až teď si uvědomil že má v pravé ruce zapíchnutou jehlu s kapačkou, obvázanou hlavu, hrudník, dokonce i nohy měl celé obvázané. Ruce na tom byli nejspíš nejlíp, protože měli jen několik náplastí, modřin a hnusně vypadajících oděrek. Cítil se celý zblblí, bolest byla utlumeně hromadou prášků. Hned mu bylo jasné že je to jen obyčejná mudlovská nemocnice. Naprosto nechápal, proč je v takovém nádherném pokoji a ještě k tomu s takovým vybavením, dost silně pochyboval, že by mu dali jen tak pokoj s televizí, dokonce i rádiem. Chtěl si sednout,ale se skuhráním se zase vrátil do původní polohy. Otevřeli se dveře a vešla poměrně mladá a hezká sestřička s podnosem léků, nejspíš ta samá co ho uklidňovala a doktor kterému mohlo být skoro čtyřicet, působil velmi mile,černé vlasy měl mírně prošedivělé a kolem očí fůru vrásek jak se neustále usmíval, v ruce držel zdravotní kartu. Nemohl si je pořádně prohlédnout, protože jeho oči ještě nebyli úplně zvyklé na světlo a taky neměl brýle. Bylo to zvláštní, ještě nedávno je nepotřeboval, nejspíš to bylo tím co se mu stalo z očima, teď už je měl zase v pořádku, nádherně zelené.
Doktor vytáhl z jedné z kapes malou baterku a začal mu svítit do očí.
"Jmenuji se Brian Graham, jsem tvůj hlavní lékař, takže se snaž pořádně uzdravit ať mám pověst že proberu i mrtvého!",dodal zatímco mu neustále zkoumal oči.
"Že si nám ale dal… Máš štěstí, že vůbec žiješ, příště si dávej pozor až budeš přecházet silnici.",pokračoval v řeči a teď mu začal kontrolovat nohy a ptát se jestli to cítí.
"Taky by ses mohl představit.",řekl po chvíli ticha. Jak je možné že se ten chlap pořád usmívá, vrtalo mu pořád hlavou.
"Harr…. Mark! Mark …..",v tuhle chvíli ho nenapadlo žádné příjmení.
"Docela bych se divil kdybys neměl menší ztrátu paměti, potom jak jsi si narazil hlavu. Tak co? Bolí tě něco?"
"Ne.. To je dobrý…",řekl s obtížemi, mluvil hrozně divným hlasem. Takovým nakřáplým jak už dlouho nemluvil.
Doktor jen přikývl a začal mu kontrolovat žebra,nebo co to vlastně dělal.
"A co rodiče? Nikdo se k tobě nepřihlásil."
"Nemám rodiče, jsou už dávno mrtvý!"
"Opravdu? Žil jsi v dětském domově? To by ale dali vědět že patříš k nim,ne?"
"Já nevím…"
Přestal s vyptáváním a začal mu kontrolovat ruce.
"No, hojí se to skvěle. Teď tě necháme ještě odpočívat,ale zítra ráno si proděláš pořádnou a důkladnou prohlídku, ale nemusíš se bát. Teď tě tu nechám se sestřičkou, bud' na ní hodný!"
Až teď si vzpomněl, že je tu i ona, celou dobu stála stranou a jen poslouchala.
"Ahoj. Říkej mi Jane. Budeš tu dlouho, takže není nutné aby jsme si vykali a navíc takhle mi to vyhovuje víc.",řekla příjemným hlasem když za doktorem zaklapli dveře. Ted' už si ji i celý pokoj mohl důkladně prohlédnout. Mohlo jí být tak něco přes třicet, ale určitě nebyla straší než Graham. Měla dlouhé světle hnědé vlasy stažené do culíku a oříškové oči. Na obličeji neměla žádnou vrásku, ať jí bylo kolik chtělo vypadala velmi mladě. Měla milý hlas, bylo vidět že svou práci miluje.
"Jak to, že jsem v takovém pokoji?", už nevydržel dál v sobě tuhle otázku dusit.
"No, majitel firmy pro kterou pracuje ten řidič co tě srazil je dost bohatý. Všechno ti to platí, nechce si znepřátelit tisk. Říká se, že to není zrovna čestná firma, tak si chce napravit pověst. Ale než ti odpovím na další otázky vezmeš si tyhle léky.",řekla s úsměvem a pomohla mu je zapít.
"Můžeš být rád, že tě má na starost doktor Graham, je to skvělý lékař a také člověk."
"Jak jsem tu dlouho?",zeptal se nakřáplým hlasem a bolestně se chytil za žebra.
"U nás jsi už skoro měsíc. Nejdřív jsi byl několik týdnů v komatu, pak dokonce…. No a pak jsi se zotavoval. Ale tím se teď netrap, odpočin si, zase přijdu. Kdybys náhodou něco potřeboval nebo měl bolesti tak zmáčkni ten červeněj čudlík, jo? Dobrou!",řekla mile a zachvíli odešla.
Musel uznat že je už zase unavený a chce se mu spát, ale taky ho začalo bolet celé tělo řezavou bolestí a cítil jakoby mravenčení v nohách. Pochvíli usnul.

"Bože ! Tohle mi na mé stáří nedělej!",slyšel hlas doktora, tentokrát,ale ne veselí.
Cítil se hrozně divně, všechno se s ním točilo a nemohl pořádně zaostřit, nemohl se ani pořádně nadechnout. Zjistil že má na hrudi cosi co připomínalo hadičky nebo dráty… Křečovitě zavřel oči.
Nemohl se pořádně nadechnout, sám od sebe se mu prohnul hrudník a pak zase dopadl na postel, tak se to několikrát opakovalo, cítil že zase ztrácí vědomí, nemohl dýchat, neuvěřitelně ho píchalo u srdce.
"Sakra kluku! Klid, uklidni se! Dýchej, pomalu!", pak už nic neslyšel.

"Dobrý, jeho stav je stabilizovaný. Probírá se."
"Teď mi slib, že to bylo naposled! I doktoři potřebují spát..",řekl se smíchem.Zase ten jeho obvyklí ton. Jako by se nic nestalo.
"Ok.",řekl i když nevěděl co se stalo.
"Že tobě vadili ty kecy o tom, že mi zvedneš pověst a chceš mi to sabotovat?".
Harry se teď musel usmát.
"No konečně! To ti to ale trvalo než jsi se usmál! Budeš to muset začít trénovat!"
"Bez zrcadla mi to moc nepůjde…",řekl šeptem Harry.
"To se zařídí! Když to nepůjde ani tak, mám tu ještě jehlu a nit, nějak by se to už….vytvarovalo!"
Harry se chytl za hrud' protože se musel zasmát.
"Už mu nedávejte prášky naspaní, nebo si prospí celé mládí! Co bys řekl televizi, když už ti to platí?"
"Bezva!",zašeptal.
"Možná to nevíte, pane doktore, ale ve dvě hodiny ráno tam nebudou zrovna vhodné programy…."
"No jo, ještě by ti stoupl… tlak!",dodal když se Harry chystal vyprsknout smíchy.
"Pro všechny případy tu mám nějakou oddechovku s Brucem Willisem."
"Klid, to pouští každému pacientovi, je tím hercem posedlí!"
"No no! Já to slyšel."
"Ale to byl účel pane doktore!",řekla s úsměvem sestra.
"Neposlouchej ji! Ta by ti pustila nějakou…. blbost s Jennifer Lopez."
"Co proti ní máte? Je to skvělá herečka!"
"Jo, ta když se zohne tak zakryje celou sochu svobody !"
"Vtipný!",řekla ironicky, zatímco Harry se snažil popadnout dech a zkrotit potřebu rozesmát se.
"Donesu ti tu kazetu!",ukončil rozepři a zmizel ve dveřích.
"Pche, Bruce!",řekla znechuceně a začala mu upravoval peřinu, mírně mu nadzdvihla část postele aby líp viděl na televizi.
"Je čas na další léky!",řekla a začala ze škatulek vyndávat různobarevné pilulky.
"Ale vždyť říkal že už žádné…",zašeptal Harry.
"Žádné na spaní.",vysvětlila mu klidně.
"Mám hlad…",už to v sobě nevydržel držet.
"Je mi líto, ale budeš si muset počkat než dostaneš pořádnou stravu, zatím ti bude muset stačit tohle!",řekla a prstem ťukla do "sáčku", z kterého pokapkách kapala tekutina a pak mířila trubičkou do jeho těla. Nebyla ta jediná tekutina, kterou mu nechali stékat do žil. Raději nechtěl vědět co všechno má v sobě. Snědl prášky a chvíli potom přešel doktor s kazetou v ruce.
Zastrčil ji do videa a pustil televizi.
"No, když už jsem kvůli tobě nespal, snad ti nebude vadit když se s tebou nato zkouknu.",řekl a posadil se na jednu z židlí.
"Jak jsem říkala, je jím posedlí!",zašeptala mu u ucha.
"Já to slyšel!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 3. srpna 2007 v 16:27 | Reagovat

Nasmála jsem se u toho strašně ! Tyhlety vtipné pasáže bys mohla přidat víckrát !

2 jsem se u toho strašně jsem se u toho strašně | 22. března 2009 v 2:14 | Reagovat

jsem se u toho strašně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama