15. kapitola - Návštěva ředitelny podruhé

22. listopadu 2006 v 19:31 | Keirra |  My dvě vs Celý svět
15.Kapitola...

Třikrát jsem zaťukala na dveře.
"Dobrý den, pane řediteli," vešla jsem dřív, než řekl dále. Bože, ať se mi raději vrátí má pohřební nálada!
Dnes mám nějaký špatný den….
"Ale, co tak pozdě? Čekal jsem vás už minulý týden."
"Trochu jsem se zpozdila, ale nebojte už se to nestane. Už to není, co dřív!"
"Proč jste tu tentokrát?"
"Návštěva. Jste tu pořád tak zavřený, jsem si řekla, že se zeptám, jak se vám vede. A navíc mám vás pozdravovat od mámy. Ale jinak jsem naprosto nevinná. Celou dobu sekám dobrotu! Opravdu! "
Zase kecám…. Máma mi už nenapsala ani nepamatuju.
Rukou mě pobídl, ať si sednu, ach ta zdvořilost.
"Čaj?"
"Kávu! Víte pane profesore, dlouho se vás chci zeptat, proč jsme si měli přivést i společenské hábity! Ale nikdy jsem na to neměla příležitost ."
"Myslíš, že tě připravím o to překvapení?"usmál se za svými půlměsícovými brýlemi.
"Tak jo, já si počkám. Ale já vám chtěla pomoct, víte, držet v sobě tajemství je děsná dřina, chtěla jsem vám ulehčit."
"Myslím, že to ještě pár měsíců zvládnu."
"Dobře, já to z vás nebudu mámit, ale kdyby jste přece jen… Víte, kde mě najdete, otevřeno dvacet čtyři hodin denně."
"To je dobré vědět. Ale přesto si myslím, že to v sobě budu držet."
"To není dobré na vrásky! Ne, že by jste nějaké měl, to ne!"vyhrkla jsem hned.
"Opravdu?"
"Jistě, vypadáte…velmi mladě! Plný elánu a …." Hemeroidů? Fajn, beru zpět.
Zkřížila jsem prsty na nohou.
"No tak nic… Víte, tak jsem přemýšlela, občas dokážu překvapit, co když tu přes Vánoce zůstane jen jeden člověk? Bude výzdoba? A co jídlo?" pak ať mě někdo obviní, že myslím jen na jídlo!
"Jistě, výzdoba tu bude, i kdyby tu nikdo nebyl."
"A profesoři tu přes Vánoce zůstávají? Ptám se jen z rozpočtového hlediska… Jo a co to jídlo?"
Zasmál se.
"Snad se nebojíš, že tu zůstaneš sama? Můžeš se těšit na velkolepou večeři."
"Tak trochu. Ale kdybych tu byla sama….. to by znamenalo, že bych měla celý hrad jen pro sebe!"
Ať si tu zkusí někdo zůstat! Budu tu sama, prozkoumávat celý hrad, večeřet u učitelského stolu, no to bude paráda! Budu buzerovat skřítky, no to beru zpět. Mohla bych se sem vloupat a prozkoumat to tu…
"Asi tě zklamu, ale sama tu opravdu nebudeš. Většina profesorů tu vždy zůstává, navíc i několik žáků."
"Proč?"vyhrkla jsem smutně. "Tak jo… Jen tak mezi námi, co se stane když někoho nachytají na chodbě hodně po večerce?"zeptala jsem se a prsty bubnovala o hranu stolu.
"Vyloučí ho." řekl zcela vážně.
Blafuje dědek!
"Aha… V kolik je vlastně večerka?"
"V deset a o víkendu v jedenáct… proč se ptáš?"
"Ale to já jen tak, je dobré to vědět víte. Filche je pěkný…" Debil! "Ehm…." Buzerant! "Chytrák. Normálně jsem měla trest, i když ještě nebyla večerka, práskl mě profesoru Jonnesovi. To bylo velmi nespravedlivé"
No sice jsem očarovala brnění, ať pořád chodí za Filchem a pokaždé, když promluví, tak ho kopnul, ale to byl detail….
V hlavě mi to začalo šrotovat.Večerka… čas, kdy na chodbách skoro nikdo není… Velká síň nehlídaná…
Ďábelsky jsem se usmála a vypila kafe.
"A nebylo v tom třeba něco víc? Pokud si dobře vzpomínám, tak si pan školník stěžoval na modřiny, které mu udělalo chodící brnění na…"
"Na prdeli." předešla jsem ho se smíchem.
"Tam," přisvědčil pochvíli a krátce se zasmál.
"Budu muset jít na hodinu."začala jsem se zvedat a on si k sobě přitáhl rozepsaný pergamen.
U dveří jsem se rozloučila mou obvyklou větou.
"Přijdu zas!"

Vesele jsem si vykračovala po chodbě a pobrukovala si mou oblíbenou písničku. Vyskočila jsem na okno a sedla si. Ještě deset minut bude trvat než bude zvonit, tak bych to mohla trochu dospat. S úsměvem od ucha k uchu jsem se opřela a zavřela oči.
Minuta uběhla v klidu, další dvě taktéž, až při té šestnácté se mi na obličeji objevil stín. No jo, sice už zvonilo, ale proč Lily stojí a nesedne si.
"Si sedni ne?
Taky nevím, co ti vždycky tak dlouho trvá!"
Sedla si, ale mlčela, že by byla naštvaná? Nechávala jsem oči dál zavřené a pokračovala.
"Jen tak mimochodem, zatímco ty jsi spala na hodině, já jsem zjistila pár užitečných věcí! Zítra to připravíme a pak na oslavě všech svatých to všechno vypukne. Sice nevím, jestli to nebude až moc, ale když nás nechytnou… Ale pokud na to nemáš odvahu, já to zvládnu sama! Fakt, mě to nevadí."
Zase žádná reakce.
"To jako, že jsi zase naštvaná, nebo mlčíš jen tak?
Lily neštvi mě! Už tak mám plnou hlavu problémů! Matka se na mě vybodla a neposílá mi kapesné! Další body v prdeli! Další trest! Už dlouho jsem sama. Soňa, která mi chce rozpárat oblečení a nakonec Sirius. Jako bych nemohla mít pár dní klid."
"Sirius?"zabručela nakřáple. Počkat, co to bylo, to bylo jako by promluvil medvěd! Přestala jsem to řešit a pokračovala.
"Jo Sirius Black znáš ho? Ten s těmi černými vlasy! Když si to vezmeš jaký byl ten minulý rok poklidný a teď. Mohla jsem se pyšnit číslem jedna, že jsem si Siriuse nevšímala, a tak krásně mu dávala najevo, že nemám zájem."zasnila jsem se. "A teď!" vyhrkla jsem naštvaně a stále měla sevřené víčka. " Pořád se v tom potápím. Jednou se ho konečně zbavím, a pak ta má kebule vymyslí sázku! Někdy bych si nejraději praštila! A aby to nestačilo… ještě…ještě…. se od něj nechám…to…víš! Šmarja, já chci jít domů!"proč tuhle větu vždycky pronesu, když se cítím mizerně.
"Beru zpět! Víš co, až tahle sázka skončí, prostě se vrátím do starých kolejí a bude to! Jo! Co myslíš?"
Nic. Naštvaně jsem otevřela oči v domnění, že ji seřvu, že mě naprosto ignoruje. Jenže když jsem nespatřila Lily, ale Siriuse, sletěla jsem z okna do záhonku a málem si vyrazila dech.
"Ty-ty-ty-ty, co děláš?! Co si sakra myslíš, že děláš?"zařvala jsem na něj naprosto rozházeně a snažila se vyhrabat ze záhonu kytek. Podal mi ruku.
"Běž ode mě pryč, protože přísahám, že až se odtud vyhrabu, tak tvá prdel pozná středověk, jak ji nakopnu!"
Pořád mi ještě podával ruku. Chytla jsem ji a vyšvihla se na nohy.
"Nesnáším tě!"informovala jsem ho. A vyšvihla se zpět na okno.
"Super, hned si to zapíšu do notesu."ušklíbl se.
Seskočila jsem z okna a přiblížila jsem se naštvaně k němu.
"Jo to bys měl a teď hned! Běž!"
Provokativně se opřel o zeď naproti mě a prohrábl si vlasy, nasadil přitom svůj extra svůdný pohled.
"Ježiš, honem, asi se mi zastaví srdce."začala jsem ironicky a ještě jsem se začala klepat. "To si zkoušej na někoho jiného, na mě tohle neplatí ty frajere!"
"Vážně, mám zkusit něco jiného?"zeptal se a pomalu kráčel ke mně, přitom mi neustále hleděl do očí. Za chvíli, aniž bych si to vlastně uvědomila, jsem přestala couvat, protože nebylo kam. Byla jsem přitisknutá na zdi a jeho ruka mi vjela do vlasů.
"Tak teď jsi mě fakt dostal, jsem úplně hotová!" řekla jsem, ale už méně přesvědčivě.
"To vidím." řekl s ďábelským úsměvem a druhou ruku mi dal kolem pasu.
"Nech mě být nebo ti rozhodím sandál."
Nechápavě se na mě podíval.
"Chceš to přeložit? Šmíráku!"dodala jsem.
"Myslím, že raději ne."
"Myslím, že jsi mě nepochopil! Dej-ty-pracky-pryč!" odsekávala jsem, ale dal mi ukazováček na rty. Zmlkla jsem. Sakra proč melu, když nemám a když se to hodí, tak držím jazyk za zuby?
Vpíjel se mi do očí, až se to nedalo vydržet. Začalo zvonit na další hodinu, ale vnímala jsem to jen částečně, nemohla jsem odtrhnout zrak od jeho.
"Poslední výstraha…"zašeptala jsem, zase se jen usmál a oddělal mi pramen vlasů, který mi spadl do obličeje. Začal se nebezpečně přibližovat svými rty k mým.
Už se jich letmo dotkl, když v tom klesl na kolena s hlasitým úpěním.
"Varovala jsem tě. Dokonce třikrát." řekla jsem klidně a obešla ho. Ještě jsem se naposledy ohlédla na dílo mého kolena a dala jsem se do běhu.
No jo, neměl přestat strážit mé nohy….
Doufám, že jsem mu…ehm… jak to říct…nezničila možnost mít děti.
Za chvíli jsem se vykašlala na běh, stejně přijdu pozdě, tak co na tom o kolik minut to bude. A jo, my máme obranu, sakra ten mě sjede, až s ním budu mít trest. No, ale je vidět, že je silně na holky, takže když na něj hodím svůdné očko, nebo jak by řekla Lily, když na něj udělám cukrbliky, nechá mě být…
Mám zaklepat nebo normálně vejít? To je klišé… Kašlu na to prostě vejdu.
Pomalu jsem otevřela dveře. Bezva, zrovna byl skloněný nad jakousi holkou v první lavici a očividně jí něco vysvětloval. Lily seděla kousek od ní, takže kdybych si k ní sedla, tak si mě všimne. Zapadla jsem do poslední lavice.
Jen co jsem dosedla…
"Myslíte, že jsem si vašeho pozdního příchodu nevšiml?" zeptal se nezaujatě. Napřímil se a odpochodoval si sednout za svůj stůl..
"No, teď už si to nemyslím."
"Doufám, že jste si aspoň vymyslela dobrou výmluvu."
"Jistě."
"No a?"
"Byla jsem na ošetřovně."
"Opravdu? A já myslel, že tu madam Pomfreová není." řekl klidně a ještě se usmál.
Rozhodila jsem si vlasy, přejděme k plánu B, usmála jsem se.
"Tak v tom případě, mám ještě jednu verzi."
"Opravdu? Tak to jsem zvědaví."
Fajn, tak ať z toho něco má. Připravím ho o celou hodinu!
"Šla jsem po chodbě. Už jsem se celá šťastná blížila k téhle učebně, když v tom se za zatáčky vyřítil Krvavý baron a hned za ním paní Norissová. Oba jsem je samozřejmě plně ignorovala, hrozně jsem se těšila na tuhle hodinu, takže jsem nechtěla přijít pozdě. Nechala jsem je tam teda pobíhat a pokračovala jsem v cestě."zhluboka jsem se nadechla.
Tak jo, úvod by byl…
"Dostala jsem se do další chodby a v tom se z další zatáčky vyřítil tlustý mnich. Vypadal velmi nervózně a vystrašeně. Ale já jsem byla silná, ignorovala jsem ho a šla jsem dál. Ale když se objevil i vyděšený sir Nicolas to už nešlo! Nemohla jsem jít dál a ignorovat ten jeho vystrašený kukuč. Zastavila jsem se. Najednou se ke mně shlukly všichni čtyři."
Tak a teď hlavní zápletku. Sakra tak dalece to nevím.
"Začali stepovat…" zamyslela jsem se. "Tančili kankán…Nejlíp to šlo paní Norissové, jen tak mimochodem."
Pak jsem ztichla. Nadobro.
"A hlavní zápletka?" zeptal se pobaveně.
"Hlavní zápletka…." zamyslela jsem se.
"Nacvičovali si vystoupení a chtěli po mě, abych jim ho…okomentovala? Ne moment, proč by pak byli vyděšení… Sakra jsem se do toho zamotala." přemýšlela jsem nahlas.
"Jo, ufňukaná Uršula se snažila oběsit na záchodovém prkýnku! Ha! Tak hledali pomoc…"
"Aha a vy jako správný hrdina…."
"Jsem tam vlítla a…. Zazvonil konec a pohádky byl konec. Dneska nějak nemám svůj den, ale příště to bude lepší, slibuju!"
Chvíli jsem jen tak seděla a rozhlížela se po okolí. Zvláštní že jsem si nevšimla, že tuhle hodinu máme se zmiozelskými. Vlastně nebýt toho, že tu panovala napjatá a nepřátelská atmosféra, nevšimla bych si toho. Ono to obvykle v hodinách šumí povídáním studentů, ale teď skoro nikdo nemluvil. Občas se tu někdo urazil, nebo se tu slovně popral, ale to bylo tak všechno. To člověkovi ale rychle opadne nálada. S nadějí jsem se podívala na pravou stranu a s hrůzou jsem zůstala civět na podivně povědomou osobu zmiozelského původu. Rychle jsem otočila hlavu zpátky, ale pořád jsem cítila ten její zlomyslný úsměv kterým mě probodávala. Patricie, velká vůdkyně tupých zmiozelských dívek. Něco jako barbíny na druhou. Docela hezké, ale děsné mrchy které vás dokáží deptat dlouhé hodiny až vás napadne sebevražda jako jediné řešení vašeho bídného života. A já seděla zrovna v jejich řadě, pohledy které na mě vrhaly se dali srovnat s pohledem, který vrháte na otravnou mouchu, kterou s chutí zašlápnete do země. Ale předtím než to uděláte, jí pomalu urvete křídla a díváte se jak bídně vypouští duši a až pak ji dorazíte. Takhle bych popsala jejich charaktery, je to pro vás dost výstižné? Ne? Tak jinak, tyhle mrchy mi zajistili čestné lůžko na ošetřovně, které jsem navštěvovala s pravidelnou přesností vždy když jsme se namátkou potkali. "Ale, kdopak si to k nám přisedl. Jak je to dlouho co jsme se neviděli a nepopovídali si.",pronesla líně protahovaným hlasem a prohrábla si své dlouhé hnědé vlasy. "Myslím že od té doby co jsi jí nechtěně přerazila ruku a zapálila hábit.",odpověděla hbitě jedna z poskoků. "Pěkně si nám pohořela.",vrátila se ke slovu Pat. Mírně jsem se ošila, na to se nedalo zapomenout. Než mě přihlížející uhasili měla jsem pár popálenin, protože nějakým záhadným způsobem jsem se nemohla zbavit hábitu, ale ony za to určitě nemohly…. Prej chtěli vypracovat referát na téma upalování čarodějnic se všemi detaily, tak mě k tomu využili. "Nebo to bylo tehdy jak jsme ji hodili do jezera a chuděrka se nám málem utopila. Nikdy nezapomenu na ten její vyděšený a ubrečený ksicht!",zasmál se další mrcha. Začala jsem se třást neovladatelným vztekem. Víte, já vodičku nerada. To bylo to nejhorší ponížení mého života.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jean Jean | E-mail | 8. března 2008 v 12:50 | Reagovat

koukam si s Brumbalem docela rozumi :D

2 wolfinkaa wolfinkaa | 8. března 2008 v 13:15 | Reagovat

super...viac sa napísať nedá ;)

3 Eldarwen Eldarwen | Web | 5. července 2010 v 15:49 | Reagovat

Jo, super kapča! Chtěla sem napsat komentář až k poslední a zhrnout to, jenže to se prostě nedá:-D:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama