20.Kapitola - Vítej zpět.

26. listopadu 2006 v 18:24 | Keirra |  Kdy to všechno skončí ?
20.Kapitola

"Marku!",ozval se veselý hlas kousek od něj až leknutím málem upustil dítě.
Bylo už skoro poledne a netrpělivě čekal na trávníku, měl ve zvyku chodit s ním sem a tam jinak mu to děcko nedalo pokoj. Čekal až jeho kamarádka přijde ze školy. Kvůli mrněti nemohl vůbec spát, tak se těšil až si ho vezme a on si konečně odpočine.Vyděšeně se otočil.
"Briane! Ahoj, jak to že jsi se už vrátil?",zeptal se vyděšeně. "Ne že bych tě neviděl rád.",dodal po chvíli.
"Ale ti idioti operaci přesunuli!"
"Aha. Takže už jsi zpátky! To je skvělý!",mlel nervózně a snažil se schovat dítě za zády.
"Čí je to mimino?"
"Které?",vyhrkl vyděšeně.
Brian se rozhlédl po ulici.
"Jiné než to co držíš v ruce tu není…",řekl pobaveně.
"A jo tohle.",začal ho cpát zase dopředu.
Mrněti asi zachutnalo jeho tričko protože mu ho začalo žužlat.
"Ano tohle. Není ti něco?"
"Mě? Ne, v pohodě…"
"No, tak čí je?"
"Ono…víš ono je… No ono vlastně není ono, ale on. Ale to je jedno… A, no ono, teda on je. Patří… Je od…",blekotal.
"Bereš ty prášky?"
"Prášky? A jo prášky, jo… beru…"
"Jsi si jistý, že ti nic není?"
"Kat! Ano! To je malý příbuzný...který…patří ke Kat.Je to její dítě! Teda ne že by bylo úplně její, jen...malej příbuzný!"
"Aha.",zeptal se podivným tonem.
Celkově na něj divně hleděl. Ale Harry se mu nedivil, po těch kecech…
"Takže ho hlídáš?"
"Ne! Já ho ani neznám!"začal mu ho strkat do ruky. "Nikdy jsem ho neviděl."
"Fakt ti nic není?"
"Ne, nic! Víš co…já teď musím…pryč…daleko…Teda pro Kat do školy. Ano! Ona sem beze mě netrefí… Ahoj.",začal zdrhat pryč a nechal zmateného Briana samotného s dítětem v náručí.
Běžel až ke konci ulice pak se zastavil.
"Kurva co to melu?!",praštil se do čela. "Ježiši, já jsem takový kretén! Já ho ani neznám…malej příbuznej! Teď si musí myslet že jsem naprostý debil!"
"Hele už toho mám dost! Přestaňte mě sledovat! Myslíte že o vás nevím?",ten pocit mu už lezl na nervy.
Nějaká stará babka, která čuměla z okna zalezla v nepříjemným reptáním.
"Tu vykopávku jsem zrovna nemyslel, ale taky dobrý…"
"Fajn, jednou to stejně musel zjistit! Kat mě zabije!"
Klid, nebudu se nervovat! Prostě je to malej příbuznej a já ho neznám! Co to zas melu.
Hodinu a půl stepoval před školou a čekal na poslední zvonění. No jasně, Kat z ní vyletěla jako první a hned se hnala k němu.
"Tys pro mě přišel!", křikla a skočila mu klem krku.
"Jo. Přišel! Šel jsem okolo...nudil jsem se…seznámil jsem mrně s Brianem…"
"Aha, bezva a jak je možné že ses nudil když…COŽE!"
Mlčel.
"On se vrátil? Viděl ho?"
Kývnul hlavou.
"Jo? No tak to ahoj, já tě vlastně ani neznám…"
"Tak si pěkně rychle vzpomeň, protože já jsem řekl, že je to tvůj příbuzný!"
"Děláš si srandu?!"
"Ne. Prostě to ze mě vypadlo…"
"Jo a co asi bude? Mám jenom bráchu."
"Ať je třeba prababka od sousedů mě je to fuk!", táhnul ji pryč od zvědavejch očí.
"Prababka? Prababka! Já si ho nemůžu vzít domů! Nemůžu!",začala hysterčit.
"Ani to po tobě nikdo nechce. To bych mrněti v životě neudělal."
"Proč já lezla do toho blbého nemocničního pokoje! Proč jsem do nemocnice vůbec kdy lezla!"
"Klid, to se zvládne!"
Vešli do zahrádky a mířili ke dveřím, jeden metr před nimi se oba zastavili.
"Běž! Já…já musím…"
"Přestaň Marku! Kašlu ti na to! Rozumíš! Já na tohle nemám nervy! Jdu pryč."
"Nemůžeš!"
"Tak to víš že můžu!"
Přitáhl ji k sobě a umlčel ji pusou.
"Tak jo.",vešla dovnitř.
"Super. Já tu počkám.",rozešel se pryč, jenže ho chytla za rukáv a vtáhla dovnitř.
"Nazdar mládeži! Pojďte ven, taky je hrozný horko!",vyzval je Brian i s mrnětem v náručí.
Oba dva vyletěli rychlostí blesku.
"Páni, vypadáš jinak, nezhubls?",začala Kat nervózně.
"Ne, myslíš snad že to potřebuju?"
"Ne to ne, já jen že vypadáš skvěle."
"Tak díky…",řekl rozpačitě a posadil se na houpačku.
"Není s vámi něco? Chováte se hrozně divně."
"Nám? Nic",vyhrkla až moc rychle.
Podíval se na ně jestřábím pohledem.
"Takže tohle je tvůj příbuzný?"
A nastalo hrobové ticho. Harry do ní nenápadně strčil.
"Jo. Tohle? Jo to je příbuzný! Můj! Víš, my jsme se tak spříbuznili…přes jednu naši rodinu… Ale naše rodina není moc početná! Spíš taková nepočetná! Nikdo nás ani nepočítá, tak se musíme počítat samy. Ale tím nechci říct že by jsme byli n'ácí první, nebo druzí, ale jako že je nás málo do počtu.",dokončila Kat celá rudá.
Harry se na ni vykuleně podíval.
"Jo, je to nepočetná rodina. Chtěl jsem je spočítat, ale nešlo to. Takže jsme nespočetně museli opakovat spočtení!",přidal se i Harry.
Ozval se mírný smích, který ale nevydal ani jeden z nich. Nechápavě se otočili ale nikde nikdo.
"Takže pokud jsem to pochopil…Nepochopil! Cože?"
"Pra…bka…",šeptla Kat nesrozumitelně.
"Cože?"
"Já ti to vysvětlím!",ozval se Harry. " Jednoho dne jsme jeli k řece! Potkali jsme tam jednu starou paní, která i když byla velmi přátelská měla hroznou sklerózu. Tak jsme ji tam nechali a jeli jsme dál. Jenže jsme ji potkali i na zpáteční cestě, tak jsme jí pomohli z dřívím a pak jsme jeli konečně domů!",blekotal pomalu.
Teď na něj kulila oči pro změnu Kat.
"Není vám něco? Já vím že se vás už ptám po několikáté, ale… Jste nějací…"
"Měli jsme ji nechat ať se s tím tahá sama?",vybuchla Kat nervózně.
"Ne…To ne… Ale jak do toho zapadá malej? Je to kluk, ne?"
"Ne! Jo! Vlastně…. Je to kluk! Miki!",vyhrkl Harry.
"Aha. Takže je to tvůj příbuzný? Syn tvé tety?",snažil se to shrnout Brian.
"Myslíte?",zeptala se opatrně.
"No já nevím! To musíš vědět ty!",začínal být netrpělivý.
"Harry, co je to?",šeptla k němu.
"Vnuk…"
"Vnuk!",křikla na Briana jako by byl hluchý.
"Vnuk?"
"JO, VNOUČEK!",křičela jak na hluchého.
"JE TO MALÝ PŘÍBUZNEJ, JEJÍ!"
"Běžte si trochu odpočinout… Já se o něj zatím postarám.",řekl zaraženě a odešel.
"Super, to bysme měli.", řekl Harry usměvavě.
"Jo, nebylo to tak zlý.",přidala se usměvavá Kat.
"Pojďme pryč! Tady to je o rozum.",řekl Harry a vyšel ven.
"A já si říkala, že pětku normálně nedostávám, vždycky to dotáhnu na čtyři mínus."
"Neptám se…"
"Když o tom tak přemýšlím…není vnuk něco společného s babkou?",zeptal se Harry.
"No…aspoň nám tam ta stařena s dřívím pěkně zapadla! Cos to prosim tě mlel?"
"A cos to mlela ty o spočtení?"
"Improvizace.",vyhrkli zároveň.
"Páni, já bych se měla dát na hereckou dráhu.",zasnila se a zahnula směrem do parku.
"No já nevím, to lhaní ti moc nejde."
"Jistě, tak dobrá jako ty nejsem."
"Co tím chceš říct?",zeptal se a rozrazil bránu od parku.
"Něco ve stylu, že ti už začíná růst frňák. Znáš pinocchia? Ten je naproti tobě svatý obrázek!"
"To jako že jsem lhář a nedá se mi věřit?"
"Tys to i pochopil?"
"Lžu jen když musím! A tobě jsem zatím nelhal!"
"Opravdu? A co například Miki. Ty kecy cos mě navyprávěl by ti nesežral ani naprostý vůl!"
"No… Tam jsem možná trochu zakolísal…"
"No vidíš! A co tam to jak…",zarazila se a čuměla před sebe.
"Je ti něco?"
Pak se začala hrozně smát a ukazovat prstem před sebe.
"Vi-vidíš toho chlápka? On-on…"
Harry se koukl na postavy před sebou.Chápal čemu se smála, nějaký chlap který byl k nim otočený zády měl na hlavě velký slaměný klobouk se sušenými kytkami. Divil se jak s tím mohl prolézt bránou. Byli s ní další dva, ale ty přes něj moc neviděl.
"Hmm. Co víš, nová móda."
Chytil ji za ruku a táhl ji pryč aby se přestala smát.
"Jean, narovnejte mi ten chloupek! Stojí nakřivo!",skřehotala.
"Nevypadal přihřátě."
"Cink, cink, cink, copak to tu máme Jeane!",smála se na celé kolo a Harry jí naprosto nechápal.
"Myslím že ne já, ale ty bys měla brát léky…",neodpustil si nerýpnout.
"Jeane,Jeane! Slunečník,paraplíčko!",rozhazovala rukama.
"Cvoku!"
" Pilníček Jeane, potřebuji pilníček ale presto!",skřehotala přitepleně.
Musel se začít smát.
"Kolikrát ti mám říkat Jean,že jen růžová to může být!"
Harry jí dal ruku na pusu, už se za nimi začali otáčet. Nepřestala ale mlet, aspoň ji ale nebylo slyšet.
"Ale Jeane! Ty se za mě stydíš!"
"Začínám…",zažertoval Harry.
"Fajn! Já odcházím! Já odcházím! Já tady nemusím být! Já odcházím.",skřehotala na celé kolo.
"Překračuju hranici začínání…"
"Nezastavujem!Máme spoždění!",zakřičela.
"Vrat se k Jeanovi!"
"Už mě to nebaví, jdeme dál."
"Harry?!",ozval se chraplavý hlas.
Harry si neuvědomil, že pod tímhle jménem ho tu nemá kdo oslovovat, tak se rozesmátě otočil. Úsměv mu pomalu začal opadávat z tváře. Začal se dusit, nemohl se nadechnout, tak se o to začal sípavě snažit.
"Je ti něco Marku?",zeptala se ho trochu vyděšeně, až teď si všimla že se otočil.
"Ne…nemůžu…dýchat!",zasýpal a hned se rozkašlal.
"Běžte od něj!",odstrčila až moc známé osoby.
Ustoupili.
"Jo! Dobrý. Víš co říkal Brian!",začala ho podpírat.
"Rozdýchej to! Dýchej! Ne, sakra co to vlastně říkal? Já si to nepamatuju! Léky! Měl jsi léky?",zakroutil hlavou a padl kolenama na zem.
Začal vykašlávat krev.
"Říkám padejte od něj!",znovu je odstrčila.
"Sprej! Sprej! Kde je? Kam sem ho sakra dala!",začala nervózně prohrabovat tašku.
Harry se už skoro dusil, nemohl přestat kašlat, na zemi se objevila krev.
"Tady je! Já nevím, co s tím!"
Harry jí to vytrhl z ruky, strčil trubičku do pusy a zmáčkl. Znovu zakašlal, ale už jen mírně. Sípavě se nadechoval a dostával do plic vytoužený vzduch. Kat u něj klečela a dělala něco ve stylu těhotné ženy u porodu.
"Ježiš nech toho.",šeptl slabě.
"Jasně promiň"
"Už je ti líp?",zeptala se po minutě, kdy byl opřený o strom a hlavu měl o čelo poleženou o nohy.
"Harry?",ozval se znovu chraplaví hlas, tentokrát opatrněji a jako by trochu se strachem.
"Nechte ho na pokoji! Jmenuje se Mark, to za prvé! Za druhé kvůli vám málem…",zmlkla, spadla na zem uspaná.
"Jsi v pořádku?",ozval se Sirius znovu, když stále neodpovídal a jen hleděl na její zavřená víčka.
"Jak jste mě našli?"
"Přemístil jsi se."
"Už jste tu dýl, měl jsem pocit že mě někdo sleduje. Proč tu jste?"
"Proč tu jsme?! Ty se sakra ptáš?!",vybuchl Sirius naštvaně, ale Remus ho chytil smířlivě za rameno.
"Promiň. Ale jak se můžeš takhle ptát. Celou tu dobu jsme mysleli že jsi mrtví, že jsme tě ztratili a ty se teď když jsme tě konečně našli ptáš co po tobě chceme?",pokračoval už klidněji jeho kmotr.
Harry se začal pomalu zvedat.
"Proč jsi nám nedal aspoň vědět, že žiješ?",pokračoval Remus vyčítavě.
"Potřeboval jsem odtamtud, myslel jsem, že to pochopíte."
"Na čtyři měsíce? Promiň, ale nechápu jak jsi mi to mohl udělat!Jak jsi to mol udělat Molly, svým přátelům, Remusovi a všem ostatním kteří tě mají rádi!", ujal se slova zase jeho kmotr.
Harry teď zjistil kdo byl ten chlap s tím kloboukem, byl to Moody.
Stál kousek od nich, ale poslouchal každé slovo.
"Ty si snad myslíš, že to byl jednoduché?"
"Asi jo, podle toho co jsme tu za ty dva dny viděli! Máš tu nový, spokojený život!"
"Třeba jsem potřeboval změnu. Místo které by na mě nekřičelo že jsem vrah!"
"To přece nejsi.",ozval se Remus a natáhnul k němu ruku, ale ucuknul.
"Nepotřebuju ničí lítost!"
Chvíle ticha.
"Vrat'te se s námi zpátky.",přišel k hlavnímu tématu Moody, který až doposud jen nečině provrtával okolí. Harry chtěl, ale přesto to byla poslední věc kterou měl chut' udělat. Pocity se v něm měnili a vířili v něm, nedokázal říct co chce a co ne.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lexais lexais | 24. ledna 2007 v 10:46 | Reagovat

Myslim, že je to vážně skvělá povídka, ale zarazila mě část .......Harry, co je to?",šeptla k němu.......    v týhle kapitole ještě neví jak se jmenuje doopravdy, ne?

2 Beltrix Beltrix | Web | 3. srpna 2007 v 19:13 | Reagovat

Neříkal to náhodou Sirius ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama