21.Kapitola - Rozhodnutí

26. listopadu 2006 v 19:06 | Keirra |  Kdy to všechno skončí ?
21.Kapitola

Minuta, šedesát vteřin, které ubíhají vždycky stejně a přitom se zdá, že se někdy až nekonečně vlečou. Právě v tuto chvíli to byla pro Harryho Pottera ta nejdelší minuta kterou kdy zažil. Zdálo se mu jako by utichl i zpěv ptáků, jako by ve stejný moment park opustili všichni návštěvníci, nic nepřerušilo ticho které tu zavládlo. Pro Harryho to byl pocit jako by se potopil do velké hloubky a tlak mu tlačil do uší.
Sledoval jak Kat zasněně odchází, jako by se s Harrym už rozloučila a teď musela spěchat domů.
Oči sklopil zmateně a zároveň proviněně k zemi, nedokázal se znova podívat do očí svého kmotra, ani do očí Remuse. Cítil se jak před porotou která mu může dát jen jediný ortel.
Jestli se mu v posledních dnech podařilo uniknout vtíravému hlásku, kterýmu neustále opakoval co provedl když byl pod vlivem Voldemortovi moci, teď se vrátil v ještě větší síle. Hlásek který ho utěšoval a přel se s tím druhým, byl čím dál slabší až zmizel úplně. Stal se z něj vrah a to už nezmění, ale nemůže se s tím smířit, nedokáže odolávat pocitu viny. Po všem co prožil už to nedokáže a možná ani nechce.
V jeden moment ho napadlo, že může předstírat že je nezná, ale asi by jim jen stěží vysvětlil jak je možné že zná Voldemorta když je ne.
"Vrat` se s námi. Nic ti nevyčítáme, bylo to tvoje rozhodnutí i když ne zrovna správné. Ale už prosím neutíkej, všichni tě máme rádi, tak už nás prosím netrap.",přerušil Sirius jako první ticho a přitom se pomalými kroky začal přibližovat k poslednímu člověku, který mu zbyl po jeho nejlepším příteli. Měl sice Remuse, ale ten mu tolik nepřipomínal Jamese, vždycky když ho viděl, vzpomněl si na legrácky které prováděli jako pobertové, viděl v něm Jamese víc než si je ochoten připustit.
Když už byl tak blízko, že se mohl Harryho dotknout, natáhl k němu ruku, všechno naznačovalo tomu, že ho chce konečně po těch dnech kdy se trápil tím, že je mrtví a že ho navždy ztratil, obejmout.
Harry sebou trhl a ustoupil o několik kroků. Nesnesl by jeho dotek, bylo mu zle ze sebe samého, jejich přítomnost mu vracela všechnu tu bolest na kterou se mu podařilo zapomenout, na Dursleyovi, paní Figgovou, na to jak ho uvěznil Voldemort a každý den ho nutil prožívat peklo, na to co si musel prožít za obloukem a nejvíc na to jak zabil.
Neustále hleděl na vyšlapanou cestu která vedla skrz park, ale skoro ji ani neviděl. Jako by propadl do snu, do noční můry, která mu všechno znovu a znovu vracela.
Viděl Vernona, svého strýce s uslzenýma očima, rozdrcenou rukou a krvácejícího snad na každém kousku svého těla. Slyšel stejně dobře jako když se to tehdy stalo, jak na něj hystericky křičí že je zabil, že Petunie a Dudley zemřeli jen kvůli němu. Smrtijedi ho nechali schválně křičet výčitky aby Potterovi ještě víc ublížili. Znovu a znovu se mu odehrávala jejich hrůzostrašná smrt, jejich křik, prosby a výčitky.
Neslyšel jak na něj Sirius mluví, neslyšel ani neviděl nic kromě svých vzpomínek.
Znovu viděl jak umučili a nakonec i upálili paní Figovou a aby toho nebylo málo, její tělo rozmetali na malinké kousky. Viděl jak dům číslo čtyři hoří i s tím, co zbylo z jeho příbuzných a nad střechou jak se vznáší znamení zla.
A oni chtějí aby se tam vrátil? Chtěl se chovat dospěle, ale nešlo to. On prostě nechce znovu prožívat utrpení. Proč ho k tomu nutí? Má svým návratem ohrozit své přátele? Vždyť jak dlouho bude trvat než je dostane do svých spárů pán zla a oni budou následovat Dursleyovi?! Jeho mudlovští příbuzní zemřeli jen kvůli Harrymu, Voldemort ví kde je jeho slabina a bude na ni dál útočit, jen kvůli tomu to všechno udělal, tak jak po něm můžou chtít aby se vrátil?
"Ne!",řekl Harry a ještě víc ustoupil. "Nikam nejdu!"
Nečekal a přemístil se do domu, bylo mu jedno, že Brian uslyší prásknutí.
Celou noc nemohl spát, přemýšlel o všem a přitom o ničem, usnul až k ránu.
Bylo něco po jedenácté když opatrně vyšel z domu a nenápadně se rozhlížel okolo, věděl že ho mají sledovat, díky pocitu který v něj vyvolávali nechtěné oči, ale také si tím byl stoprocentně jistý. Z přemýšlení ho vytrhlo žvatlání a dětský smích, otočil se za zvukem a spatřil Mikiho, který ještě před chvílí ležel na dece a teď se batolil k Harrymu.
"Kde ses tu vzal.",zasmál se Harry, udělal pár kroků k dítěti a vzal ho do náruče.
Úplně zapomněl na to že ho někdo sleduje a začal s ním blbnout. Podle smíchu a žvatlání bylo znát že dítěti se líbí "letadýlko" které s ním dělal Harry.
"Pomoc.",zažvatlal Harry když mu dítě začalo žužlat bradu. "Vzdávám se.",řekl a vyhodil ho do vzduchu a přitom ho ve vzduchu zachytil svou mocí. Předtím se samozřejmě pořádně rozhlédl jestli někdo není poblíž.
Chytl ho zpátky do náruče ve chvíli kdy ze zahrady vyšel Brian, naštěstí vrátka, které vedou do zahrádky pořádně skřípou takže ho slyšel.
"Nazdar.",řekl Harry zvesela.
"A, ty už jsi vzhůru?"
"Evidentně."
Brian ho chvíli vážně pozoroval, ale pak se rozesmál na celé kolo. Zachvíli se začalo smát i mrně svým nakažlivým smíchem, které přimělo každého se usmát.
"To je na mě něco tak vtipného?",zeptal se naoko uraženě.
"Ale ne, jen jsem si vzpomněl na vaše spočtení.",rozesmál se nanovo.
Harry se nervózně podrbal na hlavě a položil dítě na deku. Měl tušení že teď začne pořádný výslech.
"Koukal jsem se na tvé léky, nevím jestli jsem blbě počítal, ale nějak jich neubývá!"
"Tady o tom nemluv.",syknul Harry a dal si prst před rty.
"Cože?"
"Jen tak, nevíš že zdravotní stav pacientů je přísně tajný. Nemůžeš to jen tak vykřikovat."
"Dobrá.",šeptl Brian pobaveně.
Harry se nenápadně rozhlédl okolo a stále se drbal na hlavě, už jen tak ze zvyku.
"Máš vši?"
Harry rychle spustil ruku dolů.
"Schizofrenie.",šeptnul Harry
"Aha. Tak až budeme doma připomeň mi, že ti mám vynadat."
"Za co?",zeptal se nechápavě a přešel k houpačce na kterou se pak posadil.
"Za tu tajnou věc kterou nesmím říkat na veřejnosti.",usmál se a taky se posadil.
"Aha, ale můžu tě ujistit jsem v tom nevině."
"Jak jinak. Cos dělal celou tu dobu, když jsi měl dům sám pro sebe. Co Kat?",začal nevině.
"Co co Kat?",nechápal a zase se podrbal na hlavě, jen blbec by na něm nepoznal že něco tají.
"Nedělej nechápavého, vždyť víš. Asi jste spolu trávili hodně času…",blýsklo se mu pobaveně v očích.
"Ty sis všiml? Ale doktoři říkali, že to lidé poznají až ve čtvrtém měsíci.",zažertoval Harry.
"COŽE!"
"To byl vtip."
"Sakra tohle mi nedělej, ale když už jsi to nakousl…jak jste daleko?"
"Hej! Co si o mě myslíš!"
"Takže na začátku."
"Nejsme nikde, kde bysme měli být! Jsme jen kamarádi."
"No, ale nevypadalo to na přátelskou pusu, ale jsem starý, neznám novodobé přátelské pusy, takže promiň jestli jsem se zmýlil."
"Tys šmíroval?"
"Ne! Co si to o mě myslíš! Jen jsem šel zrovna kolem okna. Chodíte spolu?"
"Ne, proč?"
"Proboha Marku! Líbáš se s ní, ale nezeptáš se jí jestli by s tebou chtěla chodit? Na co čekáš? Až ti ji někde přebere aby to bylo zábavnější?"
"Asi bych se měl zeptat.", připustil Harry pochvíli.
"Taky myslím.",vstal a opustil ho.
"Dík! Úplně si mi rozházel myšlenky!",zařval za ním.
Harry byl tak zabraný do svých úvah, že si nevšiml že se mimino doplazilo až k němu a teď se mu sápe po nohách, když najednou uviděl jeho hlavu u kolen málem vykřikl jak se lekl.
"Kriste pane! Tohle mi nedělej!"
Posadil si ho na klín a dál přemýšlel.
Nastavil ruku do které mu přistál osvědčený gumoví medvídek, bez kterého poslední dobou Miki neusnul.
"Projdem se?",zeptal se Harry a zrovna se zvedl i s mrnětem v náručí. Rozhodl se že to raději vyřídí co nejdřív, byla sobota, takže Kat byla doma. A taky měl pocit že na něco zapomněl.
Neudělal ani krok na chodník a už se tam objevila Kat, tvářila se docela vražedně.
"Víš co to je když si člověk s někým dohodne schůzku! Jak idiot vstávám o dvě hodiny dřív abych se patřičně upravila, ale milostpán si nepřijde! Připadám si jako idiot, obvykle nechávám kluky, aby si pro mě chodili a ne abych furt lozila já za něma! Víš jak je to pro holku ponižující!",křičela na něj.
Díky bohu se mimino rozbrečelo takže se trochu uklidnila, nachvíli. Nějak se mu začalo vybavovat jak si před pár dny domluvili plány na sobotu.
"No jo, jenom přátelé.",ozvalo se od okna kde se usídlil Brian.
Harryho pohled mu stačil na to aby vypadl.
"Vždyť už jdu.",začal omluvně Harry.
"Koukni na hodinky! Skoro dvanáct a v kolik si měl přijít? V devět!",zuřila.
Harry koukl na hodinky a jemně do nich třikrát ťuknul.
"Zastavili se.",usmál se Harry, ale úsměv mu hned zvadl když viděl její výraz, myslel si že hůř se tvářit nemůže, mýlil se.
"To je vše co mi řekneš? Svedeš to na pitomé hodinky!"
"Promiň?"
"A víš co? Jdu! Nebudu se ještě víc ponižovat."
Harry jen kývl, což ji ještě víc rozzuřilo a dupala pryč.
"Nebreč.",řekl Harry mrněti nepříjemným tónem.
"Nechci ti nic říkat, ale měl bys jít za ní…",ozval se mu u ucha Brian.
"Sakra přestaň se ke mně tak plížit nebo mě z toho klepne."
"Klid. Dej mi mrně a běž…"
"Jasně, jdu.",řekl a zůstal na místě a přitom sledoval vzdalující se Kat.
"Žes ale vyrazil."
Když se dlouho nic nedělo Brian položil opatrně mrně na trávník, promnul si ruce až mu zapraskali klouby, obešel Harryho a řádně do něj strčil.
Takže Harry chtě nechtě vyrazil.
Netrvalo dlouho a doběhl ji, srovnal s ní krok, ale nic neříkal.
"Kat počkej. Promiň, ale Brian…"
"No to jsem zvědavá na tvou chabou výmluvu."
"Chtěl mi udělat vyšetření, nemohl jsem ho odmítnout."
Zastavila se a podezřívavě se na něj podívala.
"Nechtěla bys se mnou chodit?",vyhrkl.
"Cože?",mírně sebou trhla.
To mi snad dělá schválně.
"Nechtěla bys se mnou chodit?",zopakoval pomaleji.
Chvíli jen přemýšlela.
"Ne."
"Aha…Proč?",řekl Harry sklíčeně.
"Protože jsi nespolehliví! A lžeš mi! Víš co, já ti totiž volala a zvedl to Brian a řekl že ještě spíš."
"Tak jo, jsem debil! Ale já na to prostě zapomněl! Mám teď tolik problémů, že nevím co dřív. Nevím co mám říct Brianovi ohledně malého, pak ještě spousta dalších věcí!"
"Jakých?",zeptala se už přívětivěji.
"Nemůžu ti to říct."
"Proč? Nedůvěřuješ mi?"
"V tom to není, nemůžu ti to říct ani kdybych chtěl."
"Má to co společného s těmi lidmi v parku."
Pouze kývl.
"Ano.",řekla s úsměvem.
Harry chvíli pokyvoval hlavou, nechápal co ano.
"Říkám ano, ty troubo!"
"Aha…A co… Počkat, ano? Ty se mnou…"
"Ano!",zdůraznila.
Harry jí dal ruku kolem pasu a přitáhl blíž k sobě.
"Doufám že na příští rande už přijdeš.", usmála se.
"Tím si můžeš být jistá."
Šest dnů plné klidu kdy se vyjasnila spousta problémů a Harry mohl bez výčitek říct, že je opravdu šťastný. Brian se smířil s tím, že s nimi žije nový člen a přestal se vyptávat, i když Harry si byl jistý že to dlouho nevydrží. Taky si naplno užíval chození s Kat. Ti co ho hlídali se s ním zatím nekontaktovali, což ho trochu utěšilo. Taky se za těch šest dnů ještě víc sblížil s Brianem, poprvé v životě byl na pouti plné různých atrakcí, na fotbalovém zápasu, v kině a spoustu dalšího. Dlouho si neužil tolik lekrace. Dokonce ho učil řídit auto, sice na černo, ale bylo to skvělé.
Mrně se snažilo začít chodit, ale moc se mu to nedařilo, ale rozhodně to byla lekrace. Brian i Harry zářili štěstím, které vypadalo, že je jen tak neopustí.
Ale aby to nevypadalo až tak moc idylicky, Harryho zdraví na tom bylo z hodiny na hodinu hůř. Po plně nabitém dni se tak tak udržel na nohou, navíc se neustále rozčiloval kvůli ráně na čele která ne a ne se začít hojit. Štvala ho ta bolest, která mu ránou pulzovala. A navíc, zdálo se že mudlovské léky už na něj přestali působit a co víc, ještě to zhoršovaly.
Když se po těch šesti dnech probudil, první co cítil byla neuvěřitelná bolest celého těla a to i částí kde se jeho rány nebo modřiny už zahojili. Když se chtěl posadit, zjistil že na to nemá sílu, podepřel se rukama, ale ty se pod jeho vahou podlomili, nemohl ani prsty sevřít v pěst. Stejný pocit jako když vás svírá vysoká horečka, kterou podle všeho taky měl, oblečení se mu lepilo na tělo jak ho poléval pot. Začal se vrtět aby získal polohu při které ho přestanou popadat ty záchvaty bolesti, ale nic nepomohlo. Chtělo se mu zvracet, zakousl se do polštáře a s vypětím všech sil to přestál.
Bojoval s tím zavolat Briana, chtěl hrozně moc aby mu pomohl,aby to přestalo, ale pokud by se kvůli tomu měl vrátit do nemocnice a navíc nechtěl přece aby se jeho přátelé dozvěděli, že je nemocný nebo dokonce že ho srazilo auto.
Napnul přes bolest všechny svaly a posadil se. Znovu jen tak tak přestál nutkání zvracet. Spustil nohy na podlahu, neovladatelně se mu třásli, cítil že se nezvládne postavit, ale přesto se o to pokusil. Zůstal stát, ale stálo ho to velké bolesti a úsilí, cítil jak se mu nohy třesou a vypovídacímu službu. Musí sejít dolů, třeba to chce jen trochu se napít, napadlo ho i když jen pomyšlení že by do sebe měl dostat tekutiny mu zdvihala žaludek. Zvykl si spát pouze v kalhotech, v tuhle chvíli mu bylo jedno, že by ho mohl někdo vidět. Cítil se otupěle, takže ho ani nenapadlo skrývat rány, škrábance a modřiny které si tím mohl prohlédnout každý kdo by ho teď zahlédl, naštěstí měl stále ještě obvázaný hrudník, takže to nejhorší měl zakryté obvazem.
Díky motání hlavy mu trvalo a něco déle než se dostal ke dveřím a nahmátl kliku,navíc neměl na sobě brýle takže už tak měl zhoršené vidění.
Díky zdi, které se přidržoval se dostal až k zábradlí, ale trvalo mu to bezmála několik minut.Došel až ke schodům, ale pak se s ním zase všechno zatočilo, bolestně se chytil za hlavu a pak jen zmateně vnímal nárazy a tupou bolest všude po těle.
Chvíli zmateně ležel, nepamatoval si že by si lehal, najednou ho popadlo strašné nutkání zvracet, nemohl to vydržet, jen díky tomu že nic nejedl nic nevyzvracel. Podíval se okolo, jak to že je dole? Vždyť schody nescházel! Pohnul se a celým tělem mu projela šílená bolest a hlavně hlavy která se mu snad zvětšovala, cítil krev v ústech, taky měl pocit že jeho zlomená žebra jsou na tom ještě hůř.
"Proboha co se ti stalo?",vyhrkl Brian, musel být na zahradě podle jeho zabláceného oblečení.
"Moje modřiny, mají modřiny.",zachraptěl a chytl se za žebra.
Brian si k němu přiklekl a dal mu ruku na čelo.
"Úplně hoříš.",zděsil se a začal mu měřit tep, ale to už Harryho zase popadlo černo do kterého se už po tolikáté propadal, ale tentokrát se mu to nezdálo jako vysvobození.
Probral se o pár chvil později, lépe řečeno ho probral Brian který trval na tom aby byl při vědomí.
Brian na něj neustále mluvil aby ho udržel při vědomí, ale Harry jen stěží vnímal jeho slova.
Rozuměl pouze slovům sanitka a nespi.
Matně, jako by napůl při vědomí napůl v bezvědomí vnímal jak mu zavádí kapačku a nakládají ho do sanitky, kde kontrolují jeho tělesné funkce. Nevydržel už dlouho při vědomí.
Když se o několik hodin později probral, cítil že na tom není o nic líp.
"Co jsi prováděl?",zašeptal Brian jako by se bál hlasitějšího slova,ale vypadalo to že ani odpověd` nečeká..
Harry otevřel ústa, ale jen něco zachraptěl.
"Jsi v nemocnici, tím pádem ze schodů jsi si přerazil žebra, které se už začínali hojit. Zastavili jsme ti vnitřní krvácení, ale moc se nehýbej. Horečku se nám stále nedaří srazit, jako by to naše léčba jen zhoršovala. Máš bolesti?",dokončil smutně.
"Nic…co bych….",poslední slovo ze sebe už nemohl dostat.
"Jsi statečný kluk.",prohrábl mu vlasy. "Odpočin si, dali jsme ti něco na spaní, mělo by to zachvíli zabrat."
Harry zavřel oči, ale nespal, nemohl spát, ta bolest byla strašná. Brian usoudil že spí tak odešel. Harry bolestivě otevřel oči a zaskuhral.
"A sem…tu zas…",řekl s obtíží a rozhlédl se po stejném pokoji ve kterém už byl.
Znovu zavřel oči a pokoušel se usnout, nakonec se mu to přece jen podařilo, ale bolesti se tím nevyhnul, jak teď toužil po lektvaru na bezesný spánek.
Znovu se probral až příští den, nebýt bolesti spal by lidně dál. Sykl bolestí když se snažil změnit polohu, až pochvíli si uvědomil že ho někdo drží za ruku a otevřel oči. K jeho překvapení to nebyl Brian, ani Kat.
"Proč jsi nám neřekl že jsi zraněný?",zeptal se skoro vyčítavě jeho kmotr.
"Promiň.",zachraptěl.
"Odvedeme tě odtud, musíš do pořádné nemocnice."
"Ne!",řekl zcela zřetelně.
Jeho kmotr sklopil smutně oči a volnou rukou si podepřel hlavu.
"Řekni proč to děláš! Proč chceš pořád trpět! Za co se stále trestáš! Za co nás trestáš?"

Harry otočil hlavu se syknutím na druhou stranu, nemohl se dívat do jeho očí.
Ale zjistil že na druhé straně seděl Remus.
"Máme příkaz od Brumbála přivést tě.",oznámil mu Lupin.
"Nemáte…",nedořekl, nemohl přes bolest už ani mluvit..
"Co? Právo? Jsem tvůj kmotr, tvůj poručník a mám za tebe zodpovědnost! Nehodlám se dívat na to jak trpíš! Děláš to snad kvůli těm mudlům?"
Neodpověděl.
"Brumbál s nimi a hlavně s jedním z nich už mluví a vysvětluje mu že patříš k nám. Neboj nezmění jim paměť, jen mu řekne že on je tvůj děda a tady Sirius strýc a že si tě berem k sobě."
Harry rezolutně zakroutil hlavou, vždyť oni ničí to co tak moc má rád.
"Je čas se vrátit Harry, vím že si ti moc nechce opouštět lidi kteří tě mají rádi a ty je, ale taky vím, že ty nejsi ten který se vykašle na svou zodpovědnost.",pokračoval jeho bývalí profesor.
To už ale Harry zase ztrácel vědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 3. srpna 2007 v 19:36 | Reagovat

To je jako opustí ? Jsou pěkně hnusní !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama