23.Kapitola - Asi má pravdu

26. listopadu 2006 v 19:12 | Keirra |  Kdy to všechno skončí ?
23.Kapitola...

Nespal dlouho, byl v jednom ohni a neustále něco blábolil. Ale naštěstí mu nikdo nerozuměl, pomalu to vypadalo, že vymyslel svůj vlastní jazyk v němž byl v každém slově kořen bla.
Ani se už nesnažil vylézt z postele, nebylo to tím že už prostě neměl sílu,i když ji neměl, ale měl pocit že se vznáší takže neměl potřebu se procházet…
Nemohl mít zavřené oči protože se s ním všechno točilo, takže měl pocit že když je zavře tak se pozvrací. A navíc bílí pokoj zářil mnoha barvami, takže proč zavírat oči?
Dokonce si už ani neuvědomoval své pohyby, svá slova, byl úplně mimo. Půl hodiny ležel bez pohybu s rukou před očima a díval se jak předním tančí, bliká a všelijak se vlní. Část jeho já věděla že je to kvůli vysoké horečce, ale kdo by ji poslouchal, když bylo lepší vysvětlení, že mu jeho vlastní ruka chce prostě jen udělat radost.
Sirius byl z něho nervózní, co víc, zcepeněle hleděl střídavě na Harryho a pak na jeho ruku ve snaze pochopit co jeho kmotřenec vlastně dělá. Vyděšeně sebou trhl když se po půl hodině chlapec pohnul, ale jen aby si vyměnil ruku, takže teď vytřeštěně hleděl na levou místo na pravou. Black se na židli neklidně zavrtěl a promnul si obličej, následovně si podepřel bradu a pokračoval v tikání z chlapce na ruku.
Otevřeli se dveře. Sirius sebou znovu trhl a podíval se na nově příchozího, který se ale zasekl ve dveřích a hleděl na chlapce a pak vrhl nechápaví pohled na Blacka.
"Ty vole já se začínám bát!",vydechl čmuchal.
"Co to dělá?", vešel konečně dovnitř a přistoupil blíž k posteli.
"Já nevím, ale dělá tu už dlouho!"
Remus se naklonil a začal luskat kousek od chlapcova obličeje.
"Nic, ani to s ním nehlo!", znovu se nervózně zavrtěl.
"To vyřešíme pak, musí odtud! Léčitelé oni…no prostě musí odtud. Už to tu ani není tak bezpečné."
"Hm.",ani ho to nepřekvapilo, chápal že mají strach ho tu nechat když už si sem jednou pro něj přišli smrtijedi. "Jak dopadli testy?"
"Pozitivně! Už v sobě nemá skoro žádné stopy těch léčiv."
"Takže ho už konečně začnou léčit?",vydechl radostně, úsměv mu ale sklouzl z obličeje když se zahleděl na Harryho který teď civěl na obě dvě ruce. "Už to fakt potřebuje."
"Jo. Jdu informovat řád, zatím mu sbal věci a….udělej něco s těma jeho ruka, nemůžou ho v sídle takhle vidět. Nebo víš co, řekni Venonovi ať mu dá uspávací lektvar!", shrnul to vlkodlak a následovně opustil pokoj aby se mohl přemístit.
Sirius se vrátil do původní pozice a dál sledoval chlapce.
********
Konečně si po dlouhé době užil skvělého a ničím nerušeného spánku, teda skoro ničím nerušeného, spal by klidně dál kdyby mu do uší neryl vtíravý zvuk hodin. Pomalu až neochotně otevřel oči a snažil se zaostřit, ale hrozně ho boleli oči, teda, bolelo ho celé tělo, ale oči ho ještě nikdy neboleli takže jejich bolest převládala. Pomalu začal vnímat další části těla a ostatní pocity. Vlastně to asi nebyla ani tak bolest, ale spíš ztuhlost a jakoby sinchronyzované píchání s různých částech těla. Jen hlava ho bolela šílenou intenzitou. Cítil jako by mu snad rostla a zase se srážela a místo uklidňujícího ticha slyšel bolestivé pískání, které střídavě mizelo a zase se vracelo. Začínal si uvědomovat sucho v ústech a hroznou vyprahlost, ale ještě stále byl příliš otupělí než aby se sháněl po sklenici s vodou . Když chtěl promluvit, nešlo to, z jeho úst nevyšla žádná hláska. Zkoušel to dál a až po chvíli z něj vyšlo aspoň tiché zachrčení.
"Já nemám hlas!", začal skoro neslyšně šeptal až to přecházelo v mírné pištění.
"Ááá, náš vzácný host se nám vzbudil.",ozval se posměšný hlas portrétu. "A v celkové duševní pohodě. No, to ovšem jen v případě že někdy nějakou tu pohodu měl."
"Kde to sakra jsem.", zachraptěl neidentifikovatelně.
"Co říkáš?!",zasmál se portrét.
Harry jen mávl rukou a snažil se posadil, vlastně se spíš vyšvihl do sedu. Pak strnul s bolestivou grimasou v nakloněné pozici a bál se znovu jakkoliv pohnout. Ta ztuhlost byla hrozná.
Obraz se začal ječivě smát.
To mi to loupá v kříži....
"Chceš pomoct?",zeptal se posměšně a uvelebil se v křesle.
Trhni si! Počkat! Ten obraz mluví! On nemá mluvit! U Briana nemá nic mluvit! Do prdele co sem zase udělal ?! Smrtijedy bych vyloučil, do takového pokoje by mě v životě nedali na to mě mají až moc "rádi".
Zamyšleně se rozhlížel okolo.
"Abych ti odpověděl na ten tvůj vyděšený kukuč. Nacházíš se v sídle Fénixova řádu, jejíž zakladatel mě požádal abych mu hlásil až se probudíš.",uvedl slavnostním hlasem s náležitými odmlkami.
Začalo mu to docvakávat.
"….", nevydal ze sebe jakýkoliv zvuk což obraz znovu rozesmálo.
Tady já nebudu! Nemůžou si mě sem jen tak přivést a ještě k tomu mě okrást o hlas! Brian mě zabije! Ne, Kat mě zabije! A co škvrně, nemůžu tu zůstat. Přemístím se! Jasně, že mě to nenapadlo hned.
I když se rozhodl že se přemístí, zůstal stále v nakloněné pozici a nemohl zpět. Měl tak ztuhlé tělo že se nemohl pohnout.
Chce to jen sílu vůle!
Popadl levou nohu a doslova ji shodil z postele což si vyžádala bolestné zachraptění.
"Já vím že bych měl jít pro ředitele…ale tohle si nemůžu nechat ujít.",ušklíbl se samolibě Phineas. Zdá se, že mu od posledního setkání nějak otrnulo…
Oběma ruka se chytil hrany postele a přitáhl se, jenže mu to ujelo a s ohlušující ranou spadl na zem. To už Phineas nevydržel a začal se smát přes celý pokoj způsobem, že to muselo být slyšet na kilometry daleko.
Harry se přestal snažit postavit, zůstal rozpláclí na zemi s rozhozenýma rukama a jednou nohou na posteli. Naštěstí spadl na záda, ne na obličej, i když, na obličeji se toho už moc pokazit nedalo.
Čekal až někdo přijde a hodí ho znovu na postel, ale nic, nikdo nešel. Netrpělivě začal prsty bubnovat o parketovou podlahu, pak mírně nadzvedl hlavu a probodl zuřivým pohledem Phinease.
"Ale copak? Chceš mi něco říct?",uculil se.
Harry pokýval hlavou.
"No? Mluv, rád si vyslechnu tvé přání.",řekl uštěpačně a ještě víc se uvelebil v křesle.
Harry nadzvedl ruku se třemi prsty.
"Na tři slova?",zkusil to, ale Harry zakroutil hlavou.
Tak ještě hádal dlouhou chvíli než mu došlo že má tři sekundy. Harry si přejel prstem po krku.
"Chápu.",pokýval vážně hlavou."A co bys mi tak udělal chudáku?",rozesmál se nakonec.
Asi na stará kolena trochu zesenilněl, ale to jen v případě že portréty na obrazech jsou schopny stárnout.
Harry se podíval na sytě zelené závěsy a lusknul prstem. Phineas se podíval zaraženě na hořící závěsy a pak pokýval hlavou že chápe. Harry znovu luskl a závěsy byly jako předtím.
Vlastně stačilo aby se na ně podíval nemusel luskat prsty, jenže ho popadl smysl pro dramatičnost.
"Tak to já teda jdu."
Bych ti radil!
Znovu začal hledal optimální polohu, aby to tak moc nebolelo a už jen ze zvyku začal bubnovat prsty na podlahu.
Počkat... nějak mě to máo bolí...
Zaraženě si vyhrnul tričko. Kromě třech menších modřin a pár oděrků nebylo na jeho těle znát jakékoliv zranění. Nějak tomu nemohl uvěřit a začal si bouchat do všech míst.
Já mám zase žebra! Teda jako v pořádku! Ty vole to je pocit!
Jednou rukou se stále bouchal a druhou si nahmatal ránu na čele.
Zmenšila se... scvrkla se! Už tam skoro není!
Zajásal a znovu se vrátil k žebrům.
"Co je, nemůžeš tomu uvěřit?",ušklíbl se pobavený hlas.
"Si….u..i.",zachraptěl překvapeně.
"Jo, sem to já.",řekl se širokým úsměvem na rtech a začal mu pomáhat dostat se zpět do postele.
Grimauldova náměstí 12! Tím se to všechno vysvětluje... Asi mám nějak zaseklí mozek. Ty a mozek? Nechtěj mě rozesmát.
"Trvalo ti to. Nejsou ani prázdniny a ty si takhle vyspáváš…",rýpl si a přikryl ho dekou.
Harry se mu zmateně díval do obličeje. Měl tolik otázek ale nemohl ani jednu vyslovit. Ale byl rád že Sirius vypadá šťastně. Vlastně vždycky když se podíval na Harryho mírně vyprskl smíchy.
"Byla porada, možná bych ti mohl poděkovat za to žes mě z tama dostal. Děsivá nuda. Poslední dobou se nic neděje, ani se nelíží úplněk, člověk by se tu scvoknul. Jo, když už o tom mluvíme, jak se cítíš?", vychrlil ze sebe.
Sirius si vyčaroval židli a pak se na ni usadil. Chvíli vypadal že o něčem usilovně přemýšlí, nebo že se hodně přemáhá.
Harry jen civěl a pak mírně pokýval hlavou.
"No, vypadáš ale dost mizerně, ale spal jsem sedum let s Jamesem v jednom pokoji, takže jsem si už zvykl. Vypadal po ránu stejně blbě víš?!",začal zvesela.
"Máš žízeň? Hlad? Chceš poškrábat? Mám vybrat jinou polohu? Co načechrat peřiny? Není ti zima?", začal pomalu vyjmenovávat a přitom protahoval vtipným hlasem každou slabiku.
Potter se zavrtěl a nervózně se poškrábal na hlavě. Chtělo se mu smát, ale vydržel s vážnou tváří.
"To první.",zachraptěl potichu.
Čekal až mu podá sklenici s vodou ale místo toho Harryho popadl pod pažemi a stáhl ho dolů.
"Dobrý? Víš? Níž? Doleva? Doprava?",řekl znovu tím hlasem.
"Vodu."
"A jo! Ty máš žízeň.",plácl se do čela, znovu ho popadl a vrátil do původní pozice.
"Džus? Dýňovou šťávu? Vodu? Colu? Ehm…Limonádu? Mléko?"
Chlapec mávl rukou jako že je to fuk. Sirius chvíli pokyvoval hlavou, asi se rozmýšlel jakou možnost vybere, nakonec mávl hůlkou a vyčaroval černou tekutinu, takže se rozhodl pro colu.
Popadl sklenici a pomohl mu to vypít, jenže chudáka celého polil.
"Hups! Promiň!"
Tichošlápek znovu mávl hůlkou a Harry byl suchý jako předtím. Potter měl tak hroznou žízeň, že vypil tři plné sklenice.
" Mám tě pozdravovat. Přijdou se na tebe podívat ale Brumbál říkal že máme chodit po jednom, nebo po dvou. Vybojoval jsem si první návštěvu, dobrý ne! Chtěl se ke mně vnutit Remus, ale nepovedlo se mu to. Je jako dítě věřil bys tomu! Ale předběhl sem ho na schodech, je hold trochu z formy!",zasmál se tichošlápek a Harry musel taky i když v jeho podání se to smíchu moc nepodobalo. Ale díky tomu že se napil, se mu začali uvolňovat hlasivky, takže se jeho hlas začal zlepšovat.
Pak se z ničeho nic podíval na hodinky.
"Fajn, mám ještě třicet minut. Tak co? Jak se cítíš? Nebo sem se už ptal?",začal si roztržitě mnout ruce.
Zase vypadal že si něco rozmýšlí.
"Je mi fajn. Proč nemůžu mluvit?",zeptal se s obtížemi, vlastně musel polovinu z toho jeho kmotr odezírat.
"To se spraví, uvidíš. Jen jsi byl oslabený, skoro jsi nepil, to udělá své.",drmolil rychle.
Vypadalo to že není zrovna ve své kůži, nebo co. Harry z něj měl špatný pocit, vlastně měl špatný pocit z celé místnosti, z celého domu. Nechtěl tu být. Nevěděl proč, ale zdálo se mu, že se jeho kmotr nutí k veselosti.
"Co je s tebou? Chováš se divně.",pomalu se mu začal vracet hlas. I když ho z mluvení škrábalo v krku.
"Nic? Co by?",řekl těkavě a poškrábal se na hlavě.
"Aha… takže budu hádat. Nesnášíš mě a nejraději bys na mě začal řvát jaký jsem idiot."
"Když už jsi to nakousl.",nasadil vážnou tvář asi se konečně dostal k svému plánu. " Co sis sakra myslel? Na několik měsíců se zašít a nedát o sobě vědět! Na nějakém blbém mudlovi ti záleží víc než na svém právoplatném kmotrovi! Co víc, jsem tvůj opatrovník sakra!"
Že jsem se ptal...
"Fajn, byla to chyba, stačí? Co ti mám říct? Mám prosit o odpuštění?",mluvil už jen mírně ochraptěle.
"Aha….to je jako všechno co mi řekneš?"
"Co chceš slyšet?",řekl stejně tvrdě jako jeho kmotr.
"Proboha Harry!", naštvaně se postavil a začal chodit sem a tam. "Co si myslíš? Že mě na tobě nezáleží? Že si myslím žes mě zklamal? Nebo co?"
"A nemyslíš?",zeptal se tiše.
"Co tě to napadlo? Jsem na tebe tak hrdý, že víc to už snad ani nejde! Jenže ty se stále jen zaměřuješ na své temné stránky, na to co se ti nepovedlo. A to žes mě dostal z toho pekla je pro tebe nic? Zachránil jsi spoustu životů na příčné ulici, taky nic?"
"Ale taky jsem zabil!",vykřikl Harry aby ho přerušil.
Bolestně si promnul kořen nosu aby skryl slzy které se mu nahrnuli do očí.
"Ty si nikoho nezabil, tak to už konečně pochop! Nebyl jsi to ty ale Voldemort! To ten hajzl za všechno může! Ale to tě nezajímá, viď, to ti prostě nezapadá do tvého plánu sebelítosti! Jen se dál v tom všem utápěj až se z tebe stane troska, ale to ty přece chceš, ne? Být všem na očích, aby tě litovali…."
"SKLAPNI! DRŽ UŽ HUBU!",zařval Harry rozzuřeně a taky se i přes bolest postavil.
Přes zuřivost si nevšiml mírného úsměvu který se mihl na Siriusově tváři.
"Byls celé ty roky v azkabanu! Vůbec mě neznáš! V žádné blbé sebelítosti se neutápím, kdyby jo tak se zabiju už v pátém roku života!"
"No jistě, byl jsem v azkabanu! A co? Vypadám snad jako ty? Já jsem taky ztratil všechny, ale žiju dál! Ale to ty prostě nemůžeš viď, to by ses pak nemohl trestat…"
"Nic takového nedělám!",křičel rozzuřeně. "Tak to promiň, že nejsem jako James! Víš co, Brumbál měl pravdu! Kdybych nevypadal jako můj otec tak jsem ti putna!"
"To není pravda.",řekl už tišeji.
"Ále, že bych konečně narazil na jádro tvého problému! Že by sis konečně uvědomil krutou pravdu? Nejsem James Potter! Tak co? Stále máš silácké řeči?",začal sarkasticky.
"Já vím kdo si!"
"Opravdu?"
"Jistě! James by žil dál a netrápil se minulostí!",začal znovu tvrdě.
"Tak jo! Co chceš slyšet? Že jsem srab? Jsem a co má být! Ale víš co? Ty bys byl taky! Ty ses totiž nemusel dívat jak tví příbuzní pomalu chcípají! Tys nemusel slyšet jejich obviňující řeči než je smrtijedi dorazili! Ale já jo! A pak se po tom všem skus neobviňovat když to máš přímo z jejich úst!",zařval Potter.
V místnosti panovalo napjatá atmosféra, ale ani jeden z nich se nehodlal vzdát.
"Tak proto jsi se chtěl zabít? To už ses do sebelítosti tak ponořil, že už jsi se na nás chtěl vykašlat?"
"Aha! O tohle ti celou dobu jde! Chceš slyšet, že jsem žádnou blbou nehodu neměl!"
"Jo, o to mi jde. A ještě o mnoho dalšího! Chci abys byl zase tím starým Harrym. Chci abychom začali od začátku!"
Teď Harry sklapl, nevěděl co říct.
"Au! Sakra Tonksová dávej bacha, stojíš mi na noze.",ozvalo se za dveřmi.
"Ticho idiote, nic neslyším."
"Bezva! Veřejné představení! Ale co stojí za dveřmi! Mohli si přece přinést židle a posadit se tady!",znovu se naštval chlapec.
Sirius zmlkl, pouze rozzuřeně sledoval dveře.
"Ale co! Přece je nepřipravíme o poslední, závěrečné sousto! Neměl jsem žádnou nehodu!",podíval se do ztrápených šedých očí kmotra. "Chtěl jsem se zabít! Ale víš co, nevyšlo to. Vlastně jsem byl několik minut mrtví! Chceš vědět podrobnosti? Mohl jsem si vybrat, jít nebo zůstat! I přesto, že jsem jak ty říkáš srab a utápím se v sebelítosti tak jsem tady zůstal! A určitě bys ještě chtěl vědět proč, že? Přece odtud neodejdeš s neúplnými informacemi. Bylo to kvůli vám! A ty mě teď nutíš abych toho litoval!",mluvil zvýšeným hlasem.
Chvíli bylo ticho, jenže Harry potřeboval být sám.
"Ještě něco?"
"Ne…",šeptl Black.
"Bezva! Tak už můžeš jít a podělit se o to co jim ušlo!"
"Počkej! Já jsem nevěděl, že…"
"Běž! Chci být sám!",přerušil ho ledově.
"Nech mě to vysvětlit!"
"Nechci už nic slyšet!"
"Ne."
"BĚŽ!"
Nakonec po chvilce váhání přece jen odešel a přitom se srazil s těmi co poslouchali za dveřmi.
Když za sebou zavřel dveře začal chodit sem a tam. Takový vztek už dlouho neměl. Jak mu to mohl udělat! Jeho vlastní kmotr!
"Možná by ses měl zklidnit hochu! Koneckonců, tenhle dům patří poslednímu Blackovi tak bys mohl projevit trochu respektu.",pronesl líně bývalí ředitel Bradavic.
"A dost!",zařval Harry, popadl odraz, otevřel dveře a vyhodil ho ven.
Odraz s křikem přeletěl celé schodiště a rozplácl se na zemi. Bohužel, Sirius a ostatní ještě nestačili sejít schody, takže to všechno viděli. Ale Harrymu to bylo v tuhle chvíli jedno, ani se na ně nepodíval a prásknul za sebou dveřmi.
"V žádné blbé sebelítosti se neutápím!",nevydržel to Harry. "No jasně, když nejsem dokonalost sama jako byl můj otec, tak bych se měl rychle změnit tak jak jim to bude vyhovovat!"
Začal dupat sem a tam.
"Zato náš svatý Black, vždy milý, vtipný a hlavně neomylný!"
********
Po půl hodiny chůze, kdy přemýšlel nad jeho slovy i nad těmi vlastními mu pomalu začalo docházet že milý, neomylný Black měl možná přece jen pravdu. Zuřivost opadávala stejně rychle, jako předtím přišla, místo toho nastupovala lítost. Možná, že ho Sirius jen chtěl dostat tam kde je teď. Možná jen chtěl aby si uvědomil že život jde dál. A měl pravdu, jak je možné že si to neuvědomil on sám! Neustále se zabíral jen sám sebou, že opravdu propadl do sebelítosti. Vždyť se málem zabil a tím i daroval Voldemortovi svět.
Pomalu dosedl na postel a opřel se o jednu s tyčí od postele a přitáhl si nohy co nejblíž k tělu aby si na ně mohl položit hlavu.
"Bože já jsem idiot.",zašeptal a po tváři mu stekla slza kterou následovali další.
Pak rozhodně zvedl hlavu. "Ale s tím už je konec!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 26. února 2007 v 15:17 | Reagovat

je to fakt super umiram smichy uz u treti kapitolky  :-))

2 Belatrix Black Lastrange Belatrix Black Lastrange | 21. června 2007 v 13:38 | Reagovat

Mě se šíleně líbilo jak okurky válčily s rajčatama!Fakt!To nemělo chybu!Bomba!

3 Beltrix Beltrix | Web | 3. srpna 2007 v 20:29 | Reagovat

Skvělý :-)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

Více k tomu nemám co říct .

4 Nymfadora Tonksová Nymfadora Tonksová | 9. srpna 2007 v 21:51 | Reagovat

Ticho idiote nic neslyším...

U tohodle sem prostě nemohla!!! Úžasná věta!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama