24.Kapitola - Strach?

26. listopadu 2006 v 19:14 | Keirra |  Kdy to všechno skončí ?
24.Kapitola...

Po zbytek dne za ním už nikdo nepřišel, hrozně si to vyčítal a bylo mu líto co řekl Siriusovi. Vlastně mu bylo líto úplně všechno co udělal v posledních několika měsících. Kdyby mohl, vrátil by čas a udělal by všechno jinak. Nenechal by zemřít Dursleyovi, nenechal by Siriuse spadnout za oblouk a nezabil by….
Jenže čas vrátit nejde a on se s tím musí prostě smířit. Co jiné mu taky zbývá. Změní se, kvůli těm co zemřeli i kvůli těm co žijí.
Celou noc nespal, hleděl na strop, který přes tmu vlastně ani neviděl. Tak mu to vydrželo do dopoledne, než za ním konečně někdo přišel. S očekáváním vzhlédl, doufal že to bude jeho kmotr, ale nebyl.
"To jsi ty?",nedokázal skrýt zklamání.
"Mám odejít?",zeptal se Lupin bez jakékoliv záště.
"Ne! Promiň já to tak nemyslel."
Remus se mírně zachmuřil, ne že by se mračil, pouze dal najevo překvapení. Posadil se na židli, kterou včera vyčaroval Sirius a zahleděl se na chlapce, který zase upíral oči na strop.
"Přišel jsi se podívat na největšího idiota na světě?"
"Ne. Přišel jsem se podívat na tebe.",mírně se usmál vlkodlak.
"Vždyť to říkám.",řekl Harry neutrálním hlasem.
"Jak se cítíš?"
"Mizerně.",odpověděl po pravdě, i když teď když s ním byl Remus trochu ho to uklidňovalo. Možná to bylo jeho příjemným hlasem, nebo možná tím, že se na něj nezlobí a nedělá mu výčitky.
"Asi mluvíš o duševní stránce,že."
"No, ta fyzická je mi šuma fuk.",ušklíbl se. "Zlobí se na mě?"
"Ne.", jenže Harry ho probodl nedůvěřivým pohledem tak dodal "Zlobí se hlavně na sebe."
"Měl pravdu!",řekl po chvíli. "Byl jsem idiot! Vrátil bych to všechno zpět. Udělal bych to jinak. Proč to sakra nejde!",rozčílil se.
"Přestaň nad tím přemýšlet. Z vlastní zkušenosti vím, že by tě to jen ještě víc poslalo ke dnu. Takže se na nás už nezlobíš?"
"Proč? Proto že jste poslouchali? To vy byste měli být naštvaní na mě."
Rozhostilo se ticho, během něhož se Harry znovu soustředil na strop.
"Rozhodl jsem se, že se změním. Jak říkal Sirius, začnu znovu, jinak. Ale nejdřív budu muset dát do pořádku co jsem zpackal. A taky…",odmlčel se a zadíval se na Lupina který z něj celou dobu nezpustil oči. "vrátím se k Brianovi."
Remus sebou mírně trhl, snažil se to zamaskovat ale nešlo mu to.
"Aha, takže ty chceš…",ale Potter ho přerušil, protože cítil kam smiřují jeho úvahy..
"Budu mu toho muset hodně vysvětlit, vzít si prcka a rozloučit se s Kat... Protože zůstanu s vámi.",usmál se.
"Takže..takže ty nechceš…"
"Nejde o to co chci, ale co musím udělat."
"Mě jde spíš o to co chceš."
"Chtěl bych u něj zůstat, ale stejně tak chci zůstat s vámi.",odmlčel se. " Dostanete se člověku pod kůži.",znovu se usmál, tentokrát mu byl úsměv opětován.
"Ale já ho neopustím napořád.",vydal ze sebe,pak se ale zarazil. "Nevyznělo to divně? Chápeš jak to myslím, ne?",ušklíbl se.
Remus se zasmál, ale nebyl to moc veselí smích. Celkově vypadal unaveně a pobledle, i když si už nedovedl představit Remuse s jinou barvou. Také mu přibylo pár vrásek, které mělo za příčinu zmizení Harryho.
"Myslel jsem to v přátelském duchu! A mimoto je tam ještě jedna věc, vůli které se tam musím vrátit…"
"Věc? Nemyslíš náhodou jistou pohlednou dívku.",usmál se konečně pořádně Lupin.
Nastalo rozpačité ticho, které přerušil až Harryho žaludek.
"Donesu ti něco k jídlu.",zasmál se a postavil se.
"Mohl bys…říct Siriusovi,že…", nedokončil, nevěděl co vlastně chce aby mu řekl.
"Pošlu ho za tebou. Vlastně sem chtěl jít, ale bál se tvé reakce."
Lupin za sebou pečlivě zavře dveře a kupodivu se nesrazil s nikým kdo by případně poslouchal. Asi to už vzdali.
Potter se už ze zvyku zahleděl na strop a začal se oddávat ponuré místnosti, do které pronikalo jen pár paprsků světla. Přemýšlel co všechno bude muset udělat, přemýšlel o Brianovi a hlavně o Kat, hrozně mu chyběla. Chyběli mu i ty jejich hádky, její smích, její oči…
I když věděl co musí udělat, moc se mu nechtělo. Vyhovoval mu život u Briana a teď má jít za ním a všechno to zničit? A co Kat ? Má jí říct co je zač? Bude si pak o něm myslet že je zrůda a to by pak nesnesl. Raději jí donutí aby ho poslala k vodě, než aby jí řekl co je zač a zhnusil se jí. Ale Brianovi to musí říct, musí mu říct všechno po tom všem co pro něj udělal.
Hlasitě vzdychl a jen díky tomu si všiml přicházejícího kmotra s podnosem plným jídla. Ale když říkám plným, myslím opravdu plný. Nesl všechno od ovoce, po maso a sladkosti.
"Páni….to je pro mě.",řekl Harry mírně nervózně.
"Jo jo."
Podle tónu Siriusova hlasu na tom byl stejně, ne li hůř než chlapec. A co víc, vypadl dost mizerně, jako by celou noc popíjel a ještě se z toho pořádně nevyspal.
Položil podnos na noční stolek, posadil se na uvolněné křeslo a jen co dosedl spustil.
"Víš, je mi to opravdu líto! Neměl jsem na tebe tak tlačit, měl jsem počkat až mi to všechno budeš chtít říct sám a na tebe křičet! Já si o tobě opravdu nemyslím že jsi zbabělec, ani že jsi James. I když mi chybí vím že jsi jeho syn i když jsi mu tak moc podobný. Ale to neznamená že bych tě měl míň rád. Mám tě rád jen jinak, Jamese jsem měl rád jako přítele a bratra, tebe mám rád…jako syna, kterého jsem nikdy neměl a asi už ani mít nebudu. Chci abys to věděl a moc mi záleží na tom abys mi odpustil."
"Já ti nemám co odpouštět!",napřímil se Harry. "To spíš ty mě. Byl jsem hrozný idiot, který potřeboval otevřít oči. A tys to prostě udělal! Jak už jsem říkal Remusovi, změním se."
"Ne, já jsem to tak nemyslel. Mám tě rád takového jaký jsi.",začal se zápalem kmotr, který byl zřejmě rozhodnutý dovést usmiřovací rituál až do konce.
"Ne, měls pravdu. Už nebudu utíkat před problémy, ale budu je řešit! Kašlu na Voldemorta, všechno to je jen jeho vina a já se mu za to pomstím i kdybych měl položit svůj život!"
"Pomstíme se společně!",stiskl chlapcovu ruku se širokým úsměvem.
"Jo! Nakopem mu prdel! Teda pokud ji najdem…"
Dál už si jen povídali, teda Harry mluvil a Sirius ho přerušoval když chtěl víc podrobností. Takhle mu vylíčil všechno co dělat celou tu dobu co byl pryč a nevynechal jediný detail. Sirius z něj tahal dopodrobna všechny informace o jeho přítelkyni, ale tématu o Brianovi se nějak vyhnul.
"Chci jít do řádu!",řekl znenadání.
"Ne!"
"Jo!"
"Jsi na to ještě moc mladý!"
"Noa!"
"Prostě ne! Jsem tvůj poručník a zakazuju ti to! Budeš chodit do školy, stejně nebudeš mít čas!"
"Nebudu chodit dál do Bradavic! Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Nepotřebuju tam chodit, teď když mám tohle…",řekl a ukázal Blackovi dlaň a pak pokračoval. "Když budu ve škole nebudu se moct pomstít, ani nebudu moct bojovat! Stejně je jen otázkou času než budu muset vyplnit věštbu a ať už vyhraju nebo ne, chci sebou vzít co nejvíc smrtijedů!"
"Nechci abys ještě bojoval! Chci aby sis užil školy, přátel, volnosti! A ne se hned pouštět do války, ta na tebe počká, ale mládí ne!"
"Ale co! Co ty víš jak dlouho mé mládí bude trvat!"
"Takhle nemluv. Voldemort tě nikdy nedostane, to ho raději uškrtím vlastníma rukama."
"Už jsem se rozhodl a stejně, myslím že počet mých přátel se snížil na čtvrtinu a jelikož jsem jich ani předtím moc neměl, takže mi zůstala jen Hermiona a Ron, což je ale jisté jen na dvacet procent."
"Aha, takže to je tím že máš strach?"
"Nemám strach! Myslíš že mě teď dokáží rozhodit nějaká blbé kecy spolužáků? Prostě jsem se rozhodl, myslel jsem že to pochopíš."
"Pochopit a povolit, je rozdíl."
"Tak v tom případě to budeš muset překousnout."
Zahleděl se ze vzdoru na strop aby Sirius pochopil že tohle téma je uzavřené.
"Brumbál ti to nedovolí.",ozval se po dlouhé době.
"V tom případě si založím vlastní klan bojovníků s jedním členem."
"Víš co, teď si odpočin a pojez a pak si o tom promluvíme."
"Fajn. Počkat! To jako že jdeš pryč? Co tu mám furt dělat? Zavřete mě tady a …."
"Klid!",přerušil jeho tok slov. "Když už nechceš ležet tak by ses mohl konečně podívat dolů mezi ostatní. Víš jaká tu panova ponurá nálada když jsi zmizel, většina lidí z řádu tě hledala, takže by ses jim mohl aspoň…ukázat."
"To jako aby věděli co hledali? No, když tak o tom přemýšlím, tak bych si asi ještě odpočinul."
"Strach?",rýpl si Sirius.
"Ne!"
"Tak pojď dolů."
"Musím ještě sníst to jídlo cos přinesl…."
"Sníš ho dole.",nečekal a mávl hůlkou a Harry s hrůzou v očích viděl jak se mu jídlo vzdaluje ze zorného pole.
"Já tam prostě nejdu!Nemůžeš mě nutit!",vyjel Harry naštvaně.
"Ale pán má STRACH."
"To teda nemám!"
"Tak mi to ukaž."
"Musel bych se převléct a pak sejít fůru schodů. Ještě stále mi není nejlíp víš!",mluvil zvýšeným hlasem.
Sirius jen znovu mávnul hůlkou a Harry měl na sobě místo pyžama, černou mikinu a kalhoty.
"Tohle-je-od-tebe-hnusný!",odsekával Harry a naštvaně se zvedal .
"Já vím.",ušklíbl se. "Chceš tělesnou podporu na ty schody?",zeptal se ho mírně pobaveně.
"Smích-přejde!".
S mírnými obtížemi se dostal až ke schodům, teď nebyl rozčílený takže mu nic nezaměstnávalo mozek od nepříjemného bodání v těle,které ho ještě stále neopustilo.
"Opravdu nechceš pomoct?"
"Vypadám snad jako mrzák?"
"No, podle toho z jakého úhlu se člověk dívá."
"Člověk?",zeptal se Harry se zdviženým obočím, což mu vyneslo menší pohlavek.
"Jo člověk, myslíš že jsem něco jiného?",zeptal se naoko uraženě.
"No, podle toho z jakého úhlu se člověk dívá!",oplatil mu Harry a začal scházet dost nemotorně schody a přitom všelijak skuhral.
"Fakt nechceš pomoct?"
"Ne! Na schody já jsem expert.",ušklíbl se Harry při mlhavé vzpomínce svého letu ze schodů.
Nakonec si na chůzi i na píchání v těle zvykl, takže zbytek schodů slezl docela normálně. Až na předposledním schodě mu to ujelo, ale jen kvůli Tonksové, která se z ničeho nic objevila po jeho levé straně a zakřičela na něj "Ahoj Harry!". Takže nebýt Siriuse a Tonks byli by to už druhé schody které by nesešel.
"Ježiš promiň. Jsem já to ale nešika! Já tu jednou někoho fakt zabiju!",rozvykládala se rozjařeně. Dneska její hlavu zdobily blonďaté kudrliny.
"A při mém štěstí to budu já."
"Klídek Harry.",zasmála se.
Lidi tu dnes mají ale podivnou náladu.
Všichni tři zůstali stát u schodiště s rozpačitým tichem které se kolem nich rozprostřelo. A nebýt toho, že Tonksová zdvihla ruku s úmyslem opřít se o zábradlí, trvalo by do dnes. Nějak se totiž netrefila a s nataženou rukou se svalila na zem.
Harry se rozesmál na celé kolo, pak mu ale došlo že by asi neměl, tak se začal kousat do rtu a pomáhal jí na nohy. Byla celá rudá jak jí to bylo trapné.
"Promiň.",pípl Harry protože se přemáhal aby se nerozesmál.
"Si v pohodě Nym?",ozval se Sirius s vážnou tváří.
"Jo.",řeklo roztřeseně a vydala se pryč. Jen co zapadla ve dveřích oba dva propukli v hlasitý smích.
Smáli se celou cestu do kuchyně, takže Harry zapomněl co ho tam čeká.
S držením břicha které ho bolelo od smíchu, vešel do kuchyně a stále mu ještě nedocházelo kolik je tam lidí. Vlastně nebýt Siriuse který je se smíchem zdravil, nevšiml by si toho.
Potter se přestal smát a zaraženě zůstal stát u stolu. Jak už si na to navykl, začal se škrábat za krkem.
"Strach?",šeptl mu Sirius do ucha a pak ho strčil na židli a přisedl si k němu.
"Takže vážení, představuji vám svého kmotřence Harryho Jamese Pottera, který před pár dny vstal z mrtvých.",začal zvesela aby prolomil ticho.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 3. srpna 2007 v 20:37 | Reagovat

Jak ty to děláš , že se vždycky u každe kapitoly rozesměju ?

2 Ottawianna Ottawianna | Web | 14. listopadu 2007 v 12:17 | Reagovat

nápodobně:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama