4.Kapitola - Prasinky

22. listopadu 2006 v 18:51 | Keirra |  My dvě vs Celý svět
4.Kapitola...
Beta-read: Ten-jehož-jméno-raději-nevědět

Po cestě zpátky na kolej jsem ještě nadávala na všechny svaté za to, jak jsou nespravedliví.
"Ten idiot, pitomec, vymaštěnec. Jak ho nesnáším! Proč vždycky já? Proč nemůžu alespoň jednou držet hubu!", spustila jsem v prázdné společence, skoro prázdné, ty dva jsem jako vždy ignorovala..Poslední větu jsem zakňučela a sedla jsem si do křesla, ale můj vztek byl ještě až moc silný, hned jsem se vymrštila na nohy a začala chodit sem a tam.
"Co se ti zas stalo?", zeptala se Lily, její vztek už byl pryč.
"Nevíš proč mám takovou smůlu?"
"Zase?"
"Jo!", zakňučela jsem znovu.
"Jones?"
"Jo!"
"Cos zas udělala?", zeptala se mě a skoro taky kňučela.
"Já jsem se zase neudržela! Ale tentokrát jsem byla na to provokování připravená… Ale nevyšlo to. Dalo by se říct, že jsem ho o to požádala…"
"Přidám ho na seznam.", řekla Lily, aby mě rozveselila.
"Seznam?"
"Neplet' se do toho Pottere!", sykla na něj Lily .
"On ti dal další školní trest?", řekl až potěšeně Black.
"Neplet' se do toho Blacku, stejně je to kvůli tobě!"
"Ale příště to bude jiné! Už se nenechám vyprovokovat…."
"Jako bych to od tebe už slyšela…"
"Neznáš nějaké kouzlo které by mi udrželo pusu zavřenou?"
"Bohužel…."
"Přestaň se smát!", vyjela jsem na něj.
Obě jsme si sedly do křesla.
"Už se nezlobíš?"
"Ne. Je to přece jen tvoje věc s kým jdeš na rande!" Tak aspoň něco.
"A když jsem se sem vracela, pozval mě do Prasinek Bett.", dodala po chvíli.
" Super! Je to ten hezkej modrookej…."
"Jo ten!"
"Ale stejně se sejdem v Prasinkách samy dvě abychom…", řekla jsem.
"To si piš! Musíme to koupit, jinak ten seznam můžeme klidně vyhodit!", potvrdila mi Lil.
Chvíli jsme si ještě vykládaly a po chvíli jsem zase začala básnit o Orionovi.
"No třeba ho tam potkáš."
"Doufám. Toho zbabělce sebou už nevezmu a sama bych tam nepřežila…"
"Tak to se ti nedivím."
Proč mám pocit, že nás ti dva poslouchají? Za chvíli se nebelvírská společenské místnost zaplnila. Už tu nebyl takový klid jako před tím. Obě dvě jsme musely odmítnout několik pozvání a já musela snášet rejpání Margaret a Liz.
"Ani nevíš jak je nám tě líto!"
"Jsme na tom stejně! Mě je vás taky hrozně líto! Chodit po světě s takovým ksichtem…", neudržela jsem se. Několik lidí se zasmálo a nejvíc z nich samozřejmě Lil, na tu se dá spolehnout. Za chvíli stála mě po boku.
"Přestaň ty kříženče!", vyhrkla Margaret.
"Jo a nezapomínej na tu mudlovskou šmejdku.", přidala Liz.
Za chvíli obě dvě ječely a na tváři měli hnusné pupínky a vyrážky, což si sklidilo obdiv a smích. Ale nebyly jsme jediné kdo ty kouzla seslal. Přidali se i Potter a Black, díky kterým teď vypadali ještě hůř než by měly.
"Kdo se vás o to prosil!", sykla Lily tak potichu a výhružně, jak jsem to ještě nezažila. Ona se vždycky uměla kontrolovat.
"Nenechám nikoho říkat ti ty-víš-jak", řekl Potter a probodl ty dvě které kdosi vedl na ošetřovnu.
"Raději bych, aby mi to někdo v jednom kuse říkal, než aby ses mě zastával ty!"
"Slušné by bylo poděkovat, že jsme se vás zastali!", přidal se Black.
"Ooo, děkuji. Jsem nevýslovně ráda!", řekla jsem pištivě jako domácí skřítek.
Lily se zlomyslně ušklíbla a vyběhla nahoru, já se vydala za ní, jenže mě Black chytil za ruku. Chtěla jsem udělat to co minule, ale tentokrát se mé koleno nemohlo ani pohnout, ne že bych byla ochromená že mě drží on, ale už to čekal tak mi svýma nohama držel ty moje, ani jsem nemohla vytáhnout hůlku.
"Kdo mi pomůže, tak s ním zítra půjdu do Prasinek!", řekla jsem i když jsem nečekala žádný extra náhrn, ale než mi stačil někdo pomoct, Black mě pustil.
"Bezva, zítra se pro tebe stavím!", řekl a než jsem stihla něco říct byl ve svém pokoji, Potter se ušklíbl a vydal se za ním. Naštvaně jsem vyběhla schody a vtrhla za ním do jejich pokoje!
"Co tu chceš?", zeptal se a rozvalil se na posteli. Peter který na sobě neměl tričko, vykřikl a schoval se pod peřinu.
"Tak hele! Já s tebou nikam nejdu, tak se nesnaž!"
"Už jsi to slíbila, chceš říct že nedržíš slovo?!"
"Já jsem řekla kdo mi pomůže od tebe…"
"Ne, řekla jsi jen kdo ti pomůže! Což je rozdíl. Nemám pravdu?"
"Máš!", přisvědčil Potter s širokým úšklebkem.
Musela jsem uznat, že má opravdu pravdu, což mě naštvalo ještě víc.
"Prostě s TEBOU nikam NEJDU!"
Black vyskočil z postele a přišel tak blízko, že jsme se málem dotýkali nosy.
"Takže neumíš držet slovo!"
"Tak to si piš, že umím!"
Položila jsem mu ruku na hruď a odtlačila ho. Kde vzal svaly? Sakra na co to myslím!
"Takže se mnou půjdeš do Prasinek?"
Otočila jsem se a odešla.
"Beru to jako ano!"


Nestihla jsem to ani říct Lily, protože ta trávila celý ten čas v umývárně, nějak moc se snaží, že by v tom bylo něco víc? Já musela jít do veřejné kam každou chvíli někdo vlezl.
Musím přiznat, že aspoň pro jednou mi to celkově slušelo.
"Sluší nám to", řekla Lily, když konečně vylezla z umývárny a podívala se na mě.
"Jo. Snad se nedivíš…", řekla jsem ironicky.
"A víš že ani ne?"
"Ty chceš s … tím co jdeš do Prasinek chodit?", vyhrkla na mě.
"Jsi blázen! Ne, je to jen kamarád, aspoň z mé strany… A co ty a….Bett?"
"Jo Bett. Ne, jen jsem nechtěla být dnes sama. A taky není zrovna škaredý, ne? Tak proč neudělat Potterovi radost…"
Musela jsem se zasmát.
"Tak jdem?"
"Jo."
"Jo, než se rozejdem, v pět u taškáře", připomněla jsem jí.

Ne že bych se s ním nudila, byl dokonce zábavný, ale viděla jsem mu na očích, že chce něco víc. Bylo mi to jasné hned ve chvíli, kdy mě chytl za ruku a nepustil. Přes výlohu madam Pacinkové jsem viděla Lil, jak jí Bett pořád šahá na ruku a přitom se moc šťastně netváří, myslím Lily.
Chtělo se mi smát, ale udržela jsem to, alespoň jednou se mi to povedlo.
Pak když jsem ale viděla Pottera, jak stojí nedaleko a nenávistně tam hledí, úšklebek jsem zachytit nemohla. I pohled Blacka stál za to, chudák Mark, nejspíš by už byl mrtvý, kdyby jeho pohled zabíjel.
"Nechápu, proč se s ním taháš Brianová. Je přece ze Zmijozelu!", neudržel se Black a podíval se na Pottera aby získal podporu, ale ten byl až příliš zaměstnaný Lily a jejím přítelem.
"Zavři hubu!"
"Ale copak, Zmijozeláci se umí slovně bránit? Já myslel, že na to nemáte mozkové buňky!"
"Kdybych měla říct na co všechno nemáš mozkové buňky ty, strávím na tomhle místě rok!", sykla jsem na něj a chystala se odejít.
Mark stihl jen tak tak odrazit kletbu, kterou na něj poslal Black.
"Nech toho! Nemůžeš nás nechat na pokoji? O co ti jde! Myslíš že musíš mít každou holku, která ti projde kolem toho tvého frňáku?"
"Jo to si myslím! A neříkej že o mě nestojíš!"
"O tebe? Nebuď směšný! Je mi z tebe na nic!"
Čekala jsem, že na mě něco sešle, ale místo toho začali po sobě vrhat ty dva jedno kouzlo za druhým, i když jsem věděla že je Black lepší než Mark, doufala jsem, že dnes to bude jinak. Potter stál naprosto nezúčastněně a kde byl Petigriew a Remus to jsem nevěděla, Remus by mi je pomohl od sebe odtrhnout, ale já jsem nevěděla co mám dělat, několikrát jsem na ně něco křikla, ale bylo to jako bych mluvila do dubů.
"Přestaňte! Prosím!"
Nic.
"Aaaa", jedna kletba do mě narazila a já jsem odletěla několik metrů a nakonec dopadla na zem, bolestně mě ruplo v kolenu. Nechtěla jsem dát před Blackem najevo že mě to hrozně bolí, ale vytryskly mě bolestivé slzy a zaskučela jsem.
"Vidíš co děláš!", zavrčel Black a utíkal ke mně.
"Já! Snad ty ne?", zařval druhý a za chvíli byli zase v sobě, ale tentokrát pěstmi.
"Idioti!", šeptala jsem sama pro sebe. Nemohla jsem pořádně došlápnout na pravou nohu, měla jsem pěkně rozedrané koleno a dost ošklivě mi krvácelo.
Jak jsem si všimla, teď se do bitky zapojil i Bett a Potter, Lily běžela za mnou.
"Bolí to?"
"Ne lechtá!", řekla jsem neutrálně.
"Nevíš proč mám takovou smůlu?", zeptala jsem se jí a znovu se zvedla, ale nebýt Lily, byla bych zase na zemi.
Teď už rvačku obklopovalo tucet zvědavců, Remus přiběhl k nám.
Asi jen díky němu jsem se dostala do hradu.
Black! To jméno i osobu jsem začala nenávidět ještě víc než předtím, i když jsem si myslela, že víc to už nepůjde, musela jsem dokonce zůstat přes noc na ošetřovně. Mé koleno prý nebylo jen rozedrané, nechtěla jsem vědět co s ním mám. Aspoň tu se mnou mohla zůstat Lily, ty dva sem nepustila, aspoň jednou poslechla ona mě a ne já ji.
"Nevíš proč je tenhle rok jiný, než ty ostatní?", zeptala jsem se, zatímco ona mi hodila autogram na dlahu.
"Jo. Moc nám do nich zasahuje Potter s Blackem!"
"Pravda! To mi musí pořád ničit život?!"
"Máš pravdu, tenhle rok do tebe až moc reje!"
"Jo. Asi chce získat novou trofej! Jako bych byla nějaká blbá věc."
Najednou skřípla podlaha i když byla Pomfreyová pryč. Obě jsme se otočili a hledali původce zvuku, ale za chvíli jsme na to ale zapomněly.
"Už dlouho se tě chci na něco zeptat…"
"No?"
"To jezero."
"Co?! Řekla jsem, že nic víc v tom nebylo!"
"No, ale přece bys tak nevyváděla a hlavně nebrečela."
"Já jsem nebrečela! To byla voda!"
"Proč mi to nechceš říct? Jsme přece nejlepší kamarádky, ne?"
"Jo, ale já nemám co bych ti řekla!"
"Tak proč se vztekáš?"
"Já se nevztekám!"
"Opravdu? A co tvůj otec? Proč o něm nikdy nemluvíš?"
"Proto! Já nemám otce! Rozumíš! A dej mi pokoj! Proč to děláš?!"
"A co? Co dělám?"
"To už by stačilo. Má pacientka potřebuje klid, můžete za ní přijít třeba zítra!"
"Dobře. Ahoj."
Neodpověděla jsem jí. Proč se mi musí vrtat v minulosti?
Pomfreyová mi dala nějaký lektvar a dokonce jsem ho bez řečí vypila.
Unaveně jsem dala hlavu na polštář, trvalo dlouho než jsem usnula.

Probudil mě zvláštní pocit, že mě někdo, nebo něco hladí po tváři. Když jsem otevřela oči, měla jsem před nimi krásnou bílou růži.
Že by Mark?
Když jsem pořádně zaostřila, zjistila jsem, že Mark to není.
"Ne. To má být noční můra?"
"Ne. Přišel jsem se ti omluvit za ten dnešek a taky… to jezero."
"Cože? Ty ses přišel omluvit? Mě?"
"Jo. Já vím, že jsem to přehnal, je mi to líto." Takovým tonem jsem ho ještě mluvit neslyšela, ale nevěděla jsem k čemu ho přiřadit. Oddělal si vlasy z očí a hodil po mě psí oči. Odkud ty oči znám?
Co mám říct? Proč najednou nevím co mám říct a když to zavání průšvihem má pusa neví kdy přestat?
"To má být nová taktika?"
"Nevím co tím myslíš!"
"No jasně! Po zlém to nejde, tak to zkoušíš takhle! Jsi vážně ubohý, myslíš že ti na to naletím a skočím ti kolem krku?"
"Takhle jsem to vážně nemyslel! Proč ve mně vidíš jen to špatné!"
" Protože nic jiné jsi zatím neukázal!"
"Tak aspoň přijmi mou omluvu, když nemůžeme být přáteli!"
A podával mi růži. Že bych na něm vážně viděla jen to špatný? Vzala jsem si růži.
"Odpuštěno?"
"Hm", na víc jsem se nezmohla.
Aniž bych ho stihla zastavit dal mi pusu a hnal pryč.
Když mě ráno pustili z ošetřovny, zjistila jsem, že můj trest byl přeložen na dnešek a trest od Jonese na zítřek. Lily se ke mně doslova přihnala a radostně mě obejmula.
"Co blázníš?"
"To byla noc! Ty dvě byly pěkně naštvaný, vážně jsem se bála usnout."
"Zato já jsem měla v noci návštěvu!"
"Ale nepovídej, koho?"
Když jsem jí to řekla, zírala na mě s otevřenou pusou.
"To jako myslíš Blacka? Siriuse Blacka?"
"Jo toho!"
"A tys mu odpustila? Ty?"
"Hm."
"Tak to je teda věc! Ale ze seznamu ho neškrknem!"
"Tak to si piš! Odpustit je jedna věc a zapomenout druhá!"
"Co bys udělala ty? Odpustila bys mu? Kdyby to byl Potter?"
"No, já nevím… asi ne!"
"Ale možná nám dá na nějakej čas pokoj i s Potterem."
"A co to tvé rande?"
"No, do té doby, než se do sebe všichni pustili, to bylo úděsné! Začínám famfrpál nenávidět!", řekla Lily znechuceně.


Vyrazily jsme do Velké síně na oběd a pak do našeho pokoje, který byl naštěstí prázdný.
"Ale myslím, že by vám to spolu slušelo!", řekla a začala rudnout jak v sobě držela smích.
"CO?"
"Brianová a Black. Už se těším až vás dnes spolu uvidím v Prasinkách!"
V tu chvíli se rozpoutala hotová polštářová válka a ani jeden polštář nakonec nezůstal celý, bohužel pro nás….
Chvíli jsme ležely v peří a dělaly blbosti.
"Můj trest!", vyjekla jsem a vyskočila na nohy, celá od peří jsem vyběhla do společenky, nemusím dodávat že se všichni začali smát.
"Počkej! Ještě hůlku!", vystartovala za mnou Lily a vypadala stejně jako já, lépe řečeno, jako oškubané kuře.
"Kde jste se válely?!"
Smích se ještě víc prohloubil, když si to Lily uvědomila a zmizela zase v pokoji i s mojí hůlkou.
"Sakra Lily hod' ji sem!", zakřičela jsem na ni a snažila se očistit.
Lily jen cosi křikla, ať si pro ni jdu.
"Mcgonagalka mě zabije! Už jsem tam měla být! Neštvi mě a vylez!"
Smích se ještě prohloubil, nejvíc se smál štěkavě Black, ten taky musí být všude.
"Evansová!", zařvala jsem vztekle. Už jsem přestala čekat a vyběhla jsem nahoru, hned nato jsem hodila tlamu, protože to peří v našem pokoji bylo vážně všude. Lily místo aby mi pomohla se začala šíleně smát. Peří, které se mi podařilo shodit, se na mě objevilo znova ještě ve větším počtu. Začala na mě házet jednu kopu peří za druhou, zatímco já jsem se snažila vyhrabat.
"Lily. To mám chodit jak oškubané kuře? Nech toho! Evansová!", můj křik ji nijak nezarazil, spíš naopak.
Naštvaně jsem ji vyrvala svou hůlku a nechala ji propadat svému záchvatu smíchu. Já se rozeběhla po schodech, kde se ještě všichni smáli. Poslední schodek mi podklouzl na mém peří, co jsem tu nechala, díkybohu za toho, kdo mě chytil! Čert vem toho Blacka! Teď jsem ovšem neměla čas zařvat na něj, ať dá ty svý pařáty pryč, jen jsem zakňučela jméno ředitelky naší koleje. Ten jejich smích mě lezl na nervy, vyrvala jsem se z jeho náruče a letěla do velké síně. Pár peříček ze mě sletělo za letu, ostatní jsem smetla pomocí hůlky, hlavně ať mě nechytne Filch.
"Jdete pozdě!"
"Je mi to vážně líto, ale…"
"To stačí. Nechci poslouchat vaše výmluvy. Asi jste si všimla, že skřítci tentokrát neumyli stoly. Tady máte kýbl s vodou a hadr. Bez kouzel!"
"Nemohla bych jít raději do lesa?"
"NE! Slyšela jsem že máte další trest, doufám že to byly jen fámy!"
"No…víte… To bude vážně naposledy!"
Profesorka mě přestala poslouchat a vydala se pryč, něco si přitom mumlala a já pochytila jen proč zrovna v mé koleji…
Trvalo mi to přesně do pěti hodin, ne-li víc. Asi si říkáte, co mi na tom může tak dlouho trvat, ale těch stolů je pět, a jsou hrozně dlouhé a když k tomu připočtete hromadu přestávek….
Naštěstí ale zavřela dveře, takže mě nikdo neočumoval.
Rychle jsem vyletěla nahoru a oblékla se jak nejlíp jsem mohla. Už jsem měla dvacet minut zpoždění, při troše štěstí na mě Black nečeká.
Bohužel, čekal!
"No, asi jsem to nestihla! Už odešli!", řekla jsem naoko smutně.
"Hmm, všiml jsem si. Ale sluší ti to!"
"Díky."
"Asi se se mnou nepůjdeš projít, co?"
"Aby si každému vykládal, jak jsem schválně přišla pozdě, abych s tebou nikde nešla a tím dokázala že neumím držet slovo?"
"Takže jdeš?"
To to nepochopil?!
"Jo."

"Řekla jsem, že se s tebou projdu, ne že se s tebou budu vodit za ruku."
"Neřekl jsem, jak se spolu projdem….", řekl s širokým úsměvem a ruku mi nepustil.
"Pustíš mě?"
"Ne!"
"Pojď, něco ti ukážu", řekl a rozeběhl se okolo Hagridovy hájenky, jezera a pořád dál až zamířil do lesa. Mou ruku přitom nepustil, takže i když nerada, musela jsem utíkat s ním. V žádném případě jsem na sobě nedala znát, že už nemůžu, takže ani nezpomalil.
"Počkej! Vždyť už jsme v lese!"
"Bojíš se?", zeptal se a konečně mě přestal vláčet za sebou, šel krokem.
"Ne, čeho? Vypadám snad jako srab?"
"Neodpovídej!", upozornila jsem ho, když se zašklebil.
"Už tam budem!"
Nenápadně jsem se začala rozhlížet, protože les začínal být temný a až moc tichý.
Raději jsem šla s hlavou otočenou za sebe. Nemám ze Zapovězeného lesa dobrý pocit. Skoro jsem si ani neuvědomila, že jsme zastavili.
"Nemáš se čeho bát! Se mnou se ti nic nestane!", zašeptal mi do ucha když jsem na něj házela vystrašený kukuč.
"Máš nějaký zvláštní důvod proč šeptáš?", špitla jsem vystrašeně a zase se ohlédla. Tak jo měla jsem děsný strach, sice jsem nadávala na Tesáka, že je srab, ale já jsem větší!
"Jo!", zašeptal a až teď jsem si všimla že jsme u malého jezírka obklopeného stromy. Posadil se na kousek trávy a když jsem stále vystrašeně stála stáhl mě dolů.
"A-a nečekáme na nic, že ne? Třeba na….", začínala jsem se klepat z pomyšlení na nějaké obludy, které se sem chodí napít.
"Neboj!", zopakoval tentokrát pobaveně.
"Já se nebojím! Já jen…"
"Umíráš strachy!"
"Ne!"
"Tak proč mi drtíš ruku?"
Zapraskalo několik větví a něco začalo dupat směrem k nám. Tak hrozně jsem se lekla, že jsem skočila na Blacka a málem ho umačkala!
"Něco sem jde! Ježiši! Pojďme pryč! Prosím!", skučela jsem a zakrývala si oči.
V tuhle chvíli mi naprosto nevadilo, že se choulím v náručí Siriuse Blacka, ani že na mě šahá.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Polgara Polgara | Web | 14. ledna 2008 v 8:46 | Reagovat

Jé, to je pěkný....dneska možná konečně dočtu tvojí povídku

2 wolfinka wolfinka | 6. března 2008 v 13:40 | Reagovat

uf..aké napínavé...super

3 Jean Jean | E-mail | 7. března 2008 v 15:32 | Reagovat

super si dobra du na dalsi :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama