8.Kapitola - V oblouku

26. listopadu 2006 v 17:19 | Keirra |  Kdy to všechno skončí ?
8.Kapitola...

Začal se neovladatelně třást strachy,ač si to nechtěl připustit,bál se smrti. Snažil se utěšit tím že alespoň uvidí své rodiče,ale to bylo jen malé procento útěchy. Je sobec,hrozný sobec. Všichni kdo jsou tam venku a mají ho rádi,mu věří! Věří že je vyvede z temnoty,nikdy nezakolísali ve víře v něj a v to jaký je člověk. Když ho pojmenovávali bláznem a lhářem,jeho přátelé ho drželi nad vodou. I když na ně křičel a nadával jim,byli stále s ním. A Brumbál! Celí jeho život ho chránil,díky němu mohl prožít ty krásné časy po boku těch, které pokládá za rodinu.Díky němu našel místo kterému mohl říkat domov,Bradavice. Proč se tak choval? Proč mu to došlo až teď ? Proč si teprve teď na prahu smrti ,uvědomil jak je má všechny rád! Pokud se odtud nedostane,nikdy si neodpustí jak se k nim choval,nikdy! Nejvíc ho teď trápí pomyšlení na Remuse, choval se tak ,jak to u druhých odsuzuje! Proč? Proč byl tak slepí? Proč se nechal pohltit pomstou a nenávistí? Proč zakolísal při Voldemortově návrhu? Je stejně špatný jako on? Je pravda ,že jsou stejné zrůdy? Co když nezdědil jen jeho schopnosti,ale i víc z něho,co když má jeho povahu která začíná vycházet napovrch.
Zatřepal hlavou,pocity vněm vířili,jeden pocit střídal druhý. Ale nade všechny procitala láska ke svým přátelům a touha,ještě jednou je vidět. Proč jim neřekl ,že je má rád? Proč stále vyjížděl na Remuse,když jen díky němu se odrazil ode dna? Je snad psychická bolest a nátlak ze strany Voldemorta dobrým argumentem pro to aby se ospravedlnil?
Znovu potřásl hlavou. Vzpomněl si na Rona a na Hermionu i na Remuse. Ty by nechtěli aby to teď vzdal, nechtěli by aby si sem přišel místo pro kmotra pro smrt. I když oni by nechtěli aby sem vůbec šel. Proč to dělal? Vždyť je to ještě kluk! Nemá šanci vyrvat kmotra ze spárů smrti,místo toho se sám dostane do pavoučí sítě!
Ne,nevzdá to! Pro kmotra! Nenechá ho tu!Nikdy! Konečně se vzchopil.
"Jaký je první úkol?!",řekl beze známek strachu,i když strach ho skoro už pohltil,nemohl se skoro pohnout,tak se bál.
Postava v kápy něco chvíli rozzuřeně mručela.
"Sejdeme se na druhé straně! Radím ti nezastavuj se a hlavně nikomu nepomáhej,pokud nechceš stát se mým zdrojem magické síly!",a pak najednou zmizel,žádné puf jako při normálním přemístění, prostě jen zmizel.
Chvíli přemýšlel co myslel tím na druhé straně, pak ale vykročil. Nic než tmu neviděl,ale pak se ze tmy stalo šero.Vylekaně se otočil,bál se aby se za ním něco neobjevilo. Najednou kolem sebe viděl snad stovky raněných lidí. Hořelo,ze země šlehal oheň i když na zemi nemělo co hořet. Blesky teď jeden za druhým ozařovali oblohu a dost často trefil do nějakého ležícího člověka. Poslouchal rady,šel dál,nezastavoval se. Lidé,kolem kterých šel, byli někdy až zmrzačení. Některým chyběla končetina,jiní byli zmožení, zakrvácení. A hlavně brečeli ,naříkali a prosili ho o pomoc.
"Prosím,chlapče,pomoz nám,nenechávej nás tu. Prosíím.",skuhral nějaký muž a objímal svou,nejspíš už mrtvou ženu. Harry šel ale dál,zažíval hrozná muka,takhle přihlížet jejich neštěstí a nijak jim nemoct poct ho dovádělo k šílenství.
"Mé dítě! Zachraň mi dítě! Je nevinné! Nic přece neudělalo!",ječela na něj mladá žena,která držela v náručí plačící nemluvně. Tohle byla zatím pro jeho hrdinský komplex největší zátěž. Děťátko bylo tak malé a krásné,až mu vhrkly slzy do očí. Bylo mu všech tak líto, chtěl jim pomoct,hrozně moc jim chtěl pomoct. Když se zastaví,třeba si toho nikdo nevšimne! Musí přece něco udělat! Nemůže je nechat tady trpět. Už se skoro zastavil,jenže se mu před oči objevila Siriusova tvář. Jeho pocit pomoct všem i za cenu jeho vlastního života ho nejspíš dnes zabije. Skoro až zakřičel jak se snažil přemoct jeho druhé já ,které ho brzdilo v cestě. Neuvěřitelně se zapřel do sebe a zrychlil. Po tvářích mu začali téct slzy,snažil se nedívat na ty zmučené,plačící a hlavně prosící obličeje,ale zvuk vypnou nedokázal. Nedokázal se na ně ani přestat dívat. Dal se do běhu, kličkoval mezi ležícími těly a přitom si zakrýval uši, ale nepomohlo to stále slyšel jejich prosebné pomoz nám! Najednou ho ale něco chytlo za nohu až málem spadl na zem. Otočil se a zjistil že se po něm začínají ranění sápat a přitom stále prosit aby jim pomohl. Málem se zastavil. Zase se dal do běhu. Jejich ruce,které se po něm sápali ho málem zastavili. Musel jim uskakovat z dosahu,vyhýbat se jejim rukám které se ho snažili stáhnout dolů. Obličej měl už zase suchý. Jediné co měl teď v mysli bylo dostat se na druhou stranu. Už je nebral jako raněné,ale jako nastrčené osoby které ho mají přinutit aby se zastavil. Možná jsou to ty mrtvoly a něco způsobuje že má halucinace. To ho přimělo ještě víc zrychlit. V dálce viděl zahalenou postavu,ale zdálo se že se vůbec nepřibližuje,právě naopak. Spěšně se vyhnul někomu kdo po něm skočil,a pak ještě několika letícím lidem. Jeho běh začal ochabovat,dýchal rychle a přerývavě,začalo ho nesnesitelně píchat v boku. Už nemohl!
Zdálo se že nemá šanci tenhle úkol splnit. Postavu už neviděl, vzdalovala se od něj! Sakra to ale není fér! Jak tam mám doběhnout když se ode mě cíl vzdaluje?! To není fér!
Najednou do něj začal prudce vrážet vítr a snažil se ho donutit couvat. Byl hrozně unavený,jeho běh se proměnil v pomalou chůzi. Ale stále se nepřestával snažit.Musel se pořádně zapírat do země , tak moc byl vítr silný. Musel mít přivřené oči a přitom se neustále vyhýbat lidem kteří se stále nepřestali snažit stáhnout k sobě dolů.
Najednou se předním rozprostilo světlo,stejné světlo které tvořilo kolem něj kruh když sem spadl. Spadlo na zem a začalo dělat na zemi klikatou cestičku. Nechápal jak je to možné,že by mu někdo chtěl pomoct? Nebo je to tím lektvarem? Přestal nad tím uvažovat a vydal se po ozářené cestičce.Zachvíli se dal do pomalého běhu. Musel přitom přeskakovat velké množství lidí. Když jednoho přeskakoval chytl ho přesně ve chvíli kdy byl nad ním za kotník. Začal letět rukama a hlavně hlavou napřed,tohle nemá šanci vybrat. Dopadl na zem,nějak se mu podařilo udělat kotrmelec, ještě se ani pořádně nepřetočil a už se začal plazit dopředu aby se nezastavil. Teď se na něj vrhli snad všichni ranění v jeho blízkosti,jen tak tak se jim vyhnul a přitom se nezastavil,ještě stále se plazil. Nějaký chlap se mu zavěsil na nohy. Plazení mu šlo o dost pomaleji a navíc se k němu plazili další.
"Pust mě ty magore!",křikl na něj a snažil se ho setřást.
"Impedimenta!",zakřičel a podařilo se mu stále se alespoň trochu pohybovat směrem dopředu. Chlap co ho držel za nohy odplachtil vzduchem,rychlostí vystřelené kulky se skokem dopředu postavil a rozeběhl se přesně ve chvíli kdy po něm skočilo přes deset dalších,ti teď skončili na jedné hromadě. Teď utíkal přímo tryskem, cestička se různě klikatila, ale stále šla kupředu.Vítr už skoro nevnímal,teď bylo jeho snažení na největších obrátkách. Postava se zase objevila před ním. Už to nebylo daleko,další ranění se po něm začali sápat. Asi jen díky famfrpálových trénincích se jim úspěšně vyhnul.Jedním velkým skokem se dostal až k postavě v kápy. Udýchaně zůstal ležet kousek za ní, ještě že doskočil až tak daleko. Ranění zmizeli,stejně tak i oheň a nářky. Za chvíli se stále ještě udýchaně postavil. Zdálo se že zakuklenec nadává jazykem kterému nerozuměl. Pak,jako by zapomněl že by měl Harry splnit úkoly a až pak ho zabít, vrhl se na něj ,ale okolo Harryho se objevila zářivá kopule která ho chránila.
"Zdá se že jsi se připravil! Ale nedělej si žádné naděje! Ten co tu byl kdysi, je to už hodně dávno,použil také správné přísady,ovšem…neměl štěstí! A ty ho mít taky nebudeš!",skoro na něj zakřičel svým skřípavým hlasem.
"To se ještě uvidí! Myslíš že se tě bojím?",řekl Harry, které ho už strach, díky zjištění že na něj nemůže ,přešel. A taky byl potěšen že zvládl první úkol.
Postava zase něco zasyčela.
"Jaký je druhý úkol?",zeptal se.
"Sejdeme se na druhé straně!"
"Teď semůžu zastavit i někomu pomoct?" ,ujistil se.
"Ano!"
Postava zase zmizela.
Zase vykročil,neudělal ale ani pět kroků a spadl na zem. Dolehla na něj tak obrovská tíha zármutku,strachu a bolesti ze ztráty ,že se nemohl pořádně nadechnout. Jako by v jednom a tom samém okamžiku umřeli všichni které měl tak rád, zármutek mu svíral srdce, bylo to jako dívat se na smrt svých rodičů,Siriuse a svých přátel v jeden okamžik. Samota,vždy si myslel že samotu zná až moc dobře,teď se ovšem přesvědčil že to co považoval pocit samoty,byl jen slabý odvar. Tenhle pocit byl daleko hlubší a až bolestný. Najednou zjistil že brečí,přímo křičí bolestí.Úplně zapomněl kde je,zapomněl i na úkoly,na Siriuse. Nic kromě pocitů,které mu bolestně svírali srdce necítil. Jako by trpěl za každého člověka kdo kdy chodil po téhle planetě. Už to nemohl unést. Chtěl zemřít,hrozně moc chtěl zemřít,jen aby to už přestalo,aby to už necítil. Nemohl dýchat,už se začínal dusit. Začal kašlat jak ho pálil krk. Zvedla se vněm vlna odhodlání a taky pud sebezáchovy. Přímo s nadlidským úsilím se začal plazit, plazil se alespoň metr a přitom křičel bolestí, pak vše přestalo.Začal rychle dýchat aby se uklidnil. Rychle si utřel obličej. Byl tak neuvěřitelně rád že už je potom,že to zvládl. Chtěl pryč,chtěl pryč odtud!
Když v tom na něj padl strach. Přímo hrozný,děsivý strach. Při kterém si je člověk schopný rvát vlasy,skákat z mostu,jakkoliv ukončit tento děsivý pocit. Zatínal nehty do zemně,kroutil se. Zase viděl smrt jako vysvobození. Bál se o všechny a o všechno. Bál se všeho a všech. Bál se jen ležet,byl to neuvěřitelně odporný pocit ,který ani nemohl pořádně popsat.Pocit z mozkomora,teď byl tak nicotný a nedůležitý. Mozkomor,byla věc které se na téhle zemi nejvíc bál. Ale teď mu připadal jako nějaká hračka, nebo jeho přítel. Najednou se jeho nehty začali vpíjet do jeho vlastního těla,ve snaze utlumit tenhle pocit bolestí. Nehty se mu vpíjeli hluboko,až mu začala téct krev ,ani tohle nepomohlo,necítil vůbec bolest z toho jak si ubližovat,cítil jen děsiví strach. Jeho ruce posílili v snažení,začal se přímo drápat do krve. Nic,necítil to.
Chtěl se zase začít plazit,ale nemohl se pohnout,bát se,ten strach ho ubíjel. Chtěl pryč. S obrovským výkřikem se nohama odrážel od země a tím se dostal dál od místa kde před chvílí ležel. Trvalo to celou věčnost,už to chtěl vzdát,všechno přestalo.
Ještě se celý třásl, bál se co přijde.. Kůže na břichu ho neuvěřitelně pálila, z míst kde se podrápal mu tekla krev,nebylo to ale nic co by nevydržel,dokonce byl rád že cítí tohle a ne ten pocit který ho už konečně opustil. Byl si neuvěřitelně jistý že nic horšího být nemůže Ale mýlil se,ještě se nestihl ani pořádně vzpamatovat a přišel další pocit. Prostorem se nesly jeho bolestné skřeky. Takovou bolest v životě nezažil,klidně by i prosil o crucio,jen aby skončilo tohle. Celý sebou škubal a ječel. Jeho vnitřnosti se snad i kroutili,na kůži jako by mu někdo přikládal rozžhavené kousky železa. Jako by do něj tisíce lidí kopalo,pálilo ho ohněm,snažilo se mu odřezávat končetiny,bodali do něj jehlami a noži. Křičel co mu síly stačili,jako by mu to mělo pomoct od té bolesti. Zarýval si nehty do dlaní,kopal nohama do země,jeho tělem probíhali křečovité tiky. Jako by do něj někdo pustil proud.Oči se mu pod zavřenými váčky protáčeli, kdyby mohl mluvit začal by prosit o smrt. Trvalo to víc než několik minut. Už skoro ztrácel vědomí. Neuvěřitelně se těšil na pocit bezvědomí.
Zase se objevila záře která ho osvítila. Zůstal ležet,ještě stále sebou cukal,už ale nekřičel. Trvalo přes pět minut,než se vzpamatoval a byl schopný jít dál. Nezvládl se postavit. Odplazil se pryč,následován světlem,zase se objevil u postavy. Bojoval s chutí říct mu že to vzdává,nemohl se ani postavit. Ještě stále sebou chvilkama trhl.
"Vzdáváš se?!",zeptal se skřípavě,přímo se vysmíval. Trvalo dlouho než byl schopný něco vyslovit. Měl chut' říct mu že to vzdává, ale nemohl. Bylo to stejné jako když po něm Voldemort chtěl jméno špeha,taky nemohl nic říct,i kdyby se mu potom ulevilo. Kdyby řekl že to vzdává, svět by odepsal,jeho kamarádka by byla mezi prvními kteří by trpěli a nakonec byli zavražděni, protože je z mudlovské rodiny, pak by následovali další,kteří by se nechtěli smířit s tím žít ve strachu a ve zlu. Proč nemá nikdy na vybranou? Stejně jako s věštbou, nemá na vybranou,je v tom ať chce nebo ne. Možná že až teď si uvědomil,že není cesty zpět,teď když zná pravdu,musí udělat to co mu bylo předurčeno. Ani jeden nemůže žít,pokud druhý zůstává naživu. Věta která mu podepsala rozsudek smrti.
"Ne!" ,řekl potichu odpověd'.
Pomalu,velice pomalu,se začal zdvihat ze země. Dlouhou chvíli klečel,než se mu podařila začít se víc zvedal. Když už konečně stál,cítil že má snad nohy z papíru. Byl to takoví hnusný pocit slabosti. Nohy se mu třásly,byl unavený,bojoval s tím aby neomdlel. Všechno se s ním točilo. Začal se kymácet,nakonec skončil zase na kolenách. Postava v kápy se mu začala ztrácet, začínal vidět jen černo. V hlavě mu hrozně třeštilo a pískalo. Začal rychle dýchat aby neomdlel,ale nepomáhalo to, spíž naopak, černo ještě zesílilo. Napřáhl se a pořádně si vrazil. Trochu to pomohlo,viděl velmi rozmazaně a navíc se mu všechno točilo,nebyl schopný se postavit,i když ležel zhroucený na zemi,cítil jak se mu nohy i ruce neovladatelně chvějí.
"Jaký je třetí úkol!",chtěl zakřičet,ale skoro se to rovnalo šeptání. Oči se mu pomalu zavíraly.
Zakuklenec mávl rukou,všude kolem Harryho šlehaly plameny ,rozkládaly se až po deset metrů před něj. Dalších deset minut strávil tím,že se zvedal. Když se podíval za plameny zjistil že za nimi někdo leží. Byl to Sirius!
"Pokud se tam dostaneš, i přes svou hrůzu z ohně,pustím tě,jinak…!"
Zase zmizel. Proč zrovna oheň …..
Neměl šanci se tam dostat vždyť i postavit mu dalo pěkně zabrat. Udělal jeden krok,a podlomili se mu nohy,neměl šanci. Začal se zase zvedat. Zatnul prsty v pěst. Znovu vykročil,udělal dva kymácivé kroky a zase se zastavil. Už byl přímo u ohně. Pronesl ohněchladící kouzlo,ale oheň byl stále nesnesitelně pálivý. Dokonce ani voda z hůlku mu nebyla nic patná.Kdyby měl sílu to proběhnout,tak by to nebylo tak těžké. Nedivil se že to ještě nikdo nedokázal. Ale on přece není nikdo. Udělal dalších několik kroků,ale zachvíli skončil na zemi obklopený plameny. Začal sebou házet,aby uhasit své hořící oblečení. Nepomáhalo to. Oheň byl všude,panický strach mu přímo svíral hrudník. Sípavě se snažil nadechovat,ale hned nato začal strašně kašlat,protože kromě dýmu se tu nedalo nic dýchat. Podařilo se mu uhasit tričko,ale kalhoty ne, trvalo dlouho než je alespoň částečně uhasil a postavil se,udělal jen pět kroků a s křikem skončil zase na zemi. Jeho popáleniny teď nesnesitelně boleli,tričko mu začalo zase hořet.kalhoty se rozhořeli ještě víc. Bylo to ještě horší než když mu smrtijedi působili popáleniny,teď se nemohl od ohně ani odplazit,protože byl všude. Hrozně to bolelo.Začal se hrozně potit,strašné horko bylo to nejmenší co ho trápilo. Plameny mu olizovali kůži,byla to hrozná,ukrutná bolest. Několikrát se ještě postavil a po pár krocích skončil zase na zemi. Už se ani nesnažil uhasit hořící oblečení,nebylo možné ho uhasit,plameny byli všude. Zůstal ležet,jen sebou cukal a sténal bolestí. Už neměl sílu,ztrácel vědomí. Uvědomoval si že prohrál. Bolest byla nesnesitelná,smrt mu teď připadala jako dar.
Ani si neuvědomoval že teplo začíná ochabovat,plameny ho přestali olizovat. Měl možnost jít dál,dokončit úkol,ale nemohl!Neměl sílu. Neměl už ani vůli,chtěl jen v klidu umřít.
"Harry!",někdo na něj volal z neuvěřitelné dálky.
Stále na něj někdo křičel. Pomalu se zase dostával k plnému vědomí. Pomalu otevřel oči.
"Siriusi?",zašeptal,pomalu zvedl hlavu a podíval se na svého kmotra který se snažil vymanit ze sevření a jít svému kmotřenci na pomoc.Jenže neměl šanci,postava mu mířila mečem na krk. Mohl jen klečet a doufat že to Harry zvládne.
Bylo to jako by ve zpomaleném filmu,dal impuls pravé ruce která se mírně pohnula,tak to pokračovalo i s druhou rukou,bylo to horší,druhá ruka se odmítala pohnout,snaha o to byla velmi bolestivá. Ale nakonec se mu to povedlo,pochvíli se mírně nadzvedl a s vypětím všech sil se mu podařilo přetočit na břicho. Skoro vůbec neviděl,byl na tom zle,byl hrozně unavený,celé tělo ho příšerně bolelo a pálilo. S bolestným sténáním se nadzvedl kousek nad zemi,ale hned se mu podlomili ruce a on zůstal nehnutě ležet.Kolem něj byli ještě stále plameny,ale nedostali se k němu blíž než na metr. Zase ho chránila záře. Matně slyšel Siriuse,ale neměl sílu na to aby se snažil rozluštit co říká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 3. srpna 2007 v 15:37 | Reagovat

Nemám slov !ˇÚžasné !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama