9. Kapitola - Bez pomsty není den

22. listopadu 2006 v 19:13 | Keirra |  My dvě vs Celý svět
9. Kapitola...
Beta-read: Ten-jehož-jméno-raději-nevědět

Rychlostí blesku jsem zkřížila nohy a zakryla se rukama, no pokoušela se o to…. Moc velkej efekt to nebyl. Jen jsem tam stála jako idiot a rudla čím dál víc, zatímco ostatní se bavili a skandovali že mám pokračovat…. Takhle trapně mi už dlouho nebylo, vlastně co to melu, celej tenhle školní rok je mi trapně! Ale dneska, zatraceně trapnej den, na který jen tak nezapomenu…
"Lily …", šeptla jsem a snažila se u ní najít pomoc, ale ona tu nebyla! Každý den sem chodí, sní co se dá a zrovna dneska musí držet dietu!
"Naval ten hábit!", křikla jsem na něj co mi hlasivky stačily, ten vůl se jen ušklíbl a kouzlem nechal hábit zmizet. No jo, to má někdo peněz, že může jen tak ničit své hábity!
Koukla jsem k učitelskému stolu, jako na potvoru byli všichni pryč až na Jonese, který se pobaveně uchechtl a odešel. Kliďánko zvedl tu svou tlustou prdel z křesla a ani se neotočil! Nechal mě tu jen tak stát! Není to náhodou proti zákonům? Je to přece učitel! Ten by měl sjednat pořádek, postarat se o to aby mě přestali očumovat! Nebo si to pletu s policií?
Hůlka! Blesklo mi hlavou. Kde sakra je? Vždyť byla v hábitu! Kouknu na Blacka a vidím svou hůlku v jeho pracce. Zabiju ho!
Stále jen stojím a kryju se. Pomalu začnu se stejnou pozicí ve které stojím couvat ke dveřím.
Ten parchant se před ně postavil a nehnul se odtamtud! Žádná hodná duše, která by projevila ochotu mi pomoct se neobjevila. Stud pomalu střídal vztek, hrozitánský vztek. Kdybych byla komiksová postava, z uší a nosu by mi teď šla pára, nebo oheň! Bože proč nežiju v komiksu, vzala byl sekyru nebo obrovitánské kladivo a pořádně ho majzla do hlavy, přitom bych ani nešla do vězení, protože by to přežil! Jen by měl místo hlavy placku!
Přestala jsem uvažovat o komiksech, protože už jsem nemohla myslet na nic jiného, než na tu stovku očí co mě provrtávají.
V tu chvíli to ve mně přímo vřelo, vykašlala jsem se na zakrývání toho co už stejně měli šanci zahlídnout. Udělala jsem dva kroky k tomu prevítovi. Rozmáchla se a takovou mu ubalila, že vážně chytil druhou o zeď. Vyrvala mu svou hůlku z ruky, teď když si držel hlavu to nebylo ani tak obtížné, mávla jsem s ní a za chvíli jsem na sobě měla svůj hábit, svůj krásný černý hábit, který ani skulinkou neodhaloval mé tělo. Možná jsem to s tím kouzlem trochu přepískla, protože měl rozměry jako stan.
Naštvaně si pustil hlavu, hned na to se ale usmál, nahodil vítězný výraz a podíval se po obecenstvu. Rozzuřeně jsem si začal rulovat rukávy, aby se konečně objevily mé ruce. Rozmáchla jsem se a s mírnou otočkou, aby ta facka stála za to, mu ubalila další. Tentokrát to neustál, zakolísal a rozplácl se na zem. Když říkám rozplácl, myslím to doslova, obličejem k zemi. S bolestným skučením se na mě podíval a držel si nos ze kterému mu tekla rudá. Hrozně se mi ulevilo, bože, takové blaho. Aspoň se teď nesmáli mě, ale jemu.
Nasupeně jsem rozrazila dveře a za chvíli se tryskem dostala do pokoje. No tryskem, to je dost nepřesné, do trysku jsem se dostala až po minutě, tak dlouho mi totiž trvalo, než jsem v tom hábitu našla nohy a dala jim volný průchod.
Přímo jsem řvala na Lily, kde byla a nadávala na Blacka. Ta se tvářila velice chápavě, ale když jsem viděla jak jí mírně cukají koutky, mé namíchnutí ještě víc vzrostlo.
Vrhla jsem se pod postel a vytáhla papírovou krabici, otevřela jsem ji tak naštvaně, že to nevydržela a její obsah se rozsypal na zemi. Vytáhla jsem zní malou tubu s průhledným obsahem, popadla Lily za ruku a vlekla ji s sebou ven z věže.
" Když už nechceš zpomalit, tak mi aspoň řekni kam mě vlečeš!", křikla na mě udýchaně.
"Do sklepení! Ten parchant se nejen smál, ale nechal mě tam! Chápeš to?! Parchant jeden zaujatej! Mohla bych ho klidně zažalovat za psychickou újmu!"
" Co mu chceš udělat?", mírně se zhrozila.
"Chci ho zabít! Ale nechci vyletět ze školy, takže to odnese jen jeho končetina!"
Zase mi prolétlo hlavou jaká by to byla krása žít v komiksu.

Přes tři hodiny jsme trčely kousek od jeho kabinetu, schoulené za sochou vyžraného mnicha a čekaly až tam zapadne. Viděly jsme, jak přikrčeně jde ke dveřím své sluje, nebo kde to vlastně spí. Podle velikosti hromady esejí, které se choulily v jeho náručí, upřímně ty pergameny lituju, jsme poznaly, že ze svého pokoje už nevyleze, bohužel ne navždy. Pak jsme se po špičkách vkradly před učebnu a …..


Lily hned zapadla do postele, byly skoro už tři hodiny ráno.
"Pokud budeš mít zase nějakej skvělej nápad, nebo chuť na další pomstu, udělej pro mě něco. Nebuď mě!"
"Neboj, stejně na ty pomsty nemáš žaludek, jsi až příliš vystrašená, že to praskne!"
"No dovol!"
"Chceš říct, že si vymýšlím? Cituji: Nemyslíš, že je to moc tvrdé? Je to přece jen profesor!"
" No dobře, nemám na to nervy! Dobrou!"
"Brou."
Já jsem ale spát nešla, Black to ještě pořádně schytá. Jeho nos mi nestačí! Sedla jsem si na okno a začala přemýšlet, chtělo to něco originálního. Čas pomalu plynul a ručička se přehoupla na čtvrtou hodinu ranní. Popadla jsem kýbl, který jsem si "vypůjčila" z přístěnku. Nalila jsem do něj studenou, ne přesnější výraz je ledovou vodu o -5 °C.
Jestli tohle přežije….
A aby toho nebylo málo, nasypala jsem do vody jeden speciální prášek růžové barvy, speciální v tom, že stačí kapička, která by se dotkla holé kůže a bude trvat týden než to vydrhnete!
Po špičkách jsem se kradla k nim do pokoje. Šla jsem pomalu nejen kvůli tomu, že byl kýbl zatraceně těžký, ale také abych měla možnost se skrýt kdyby náhodou někdo vyšel z jakéhokoli pokoje. Ani jeden schod nezavrzal, měla jsem pro změnu štěstí. Už jsem stála u jeho postele a musela jsem v sobě držet smích, protože Peter spal s hlavou málem na podlaze, chrápal a hlavně slintal….
James spal s hlavou pod polštářem a Remus, vypadal vážně sladce, začíná mi docházet, že ho mám ráda, ale bohužel jiným způsobem než Siria. Trochu jako bratra…. Co to melu vždyť ho skoro neznám!
Ale nejhezčí pohled, i když se mi to těžce přiznává, byl na Blacka. Ruce měl za hlavou a ve tváři nevinný výraz, kde se to v něm bere?
Pomalu a hlavně jemně jsem z něj začala stahovat peřinu. Bože, on spal pouze v trenkách…..
Chvíli jsem pozorovala jeho propracované tělo, pak jsem zvedla kýbl a od hlavy až k patě ho polila. Efekt se dostavil okamžitě, začal ječet jako by ho na nože brali, vyskočil z postele a začal poskakovat a třepat hlavou. Celý se začal klepat a hledat příčinu jeho probuzení. Nehledal dlouho, já jsem stála opřená a zeď a smála se jako smyslů zbavená. Vypadal fakt komicky, když měl přední část těla růžovou a tu druhou normální. I jeho výraz, že umírá stál za to. Jeho rty dostávaly barvu fialové, zatímco zbytek obličeje křiklavě růžový a jeho vlasy…. z přední strany křiklavě růžové a z té zadní uhlově černé.
Ti tři se trhnutím probudili a vyděšeně se začali rozhlížet co se děje….
Peter začal kašlat jak se začal dusit, myslím že nechci vědět co mu zaskočilo, ale stačil pohled na oslintanou podlahu….
James, který popadl brýle a nasadil si je, se začal jako první z těch tří smát. Hned na to se přidal i Remus a Pettigrew začal pištět, kdoví jestli proto, že se bál růžového Blacka, nebo to byl jeho styl smíchu. Mě začaly stékat slzy a nemohla jsem popadnout dech. Každou chvíli jsem kopla do podlahy, ani nevím proč, dělám to vždycky když se nemůžu přestat smát.
Sirius se začal prohlížet a snažit se to sundat, když zjistil že to nešlo, přímo zuřil a drhl se.
"Jé Sirie, já nevěděla, že se řídíš mottem 'Modrá je dobrá, ale růžová je barva mužů'," řekla jsem tónem, že každý teplouš by na mě byl hrdý, neboli typickým chlapským přihřátým hlasem. James spolu s Remusem teď přímo hýkali smíchy a začali se válet po zemi a ukazovat na Blacka. Jeho nevinný výraz byl ten tam.
Krásně růžový Sirius se na mě doslova vrhl, ale podklouzlo mu to a já s šíleným smíchem utíkala pryč. Přitom jsem nějak hodila kýbl za sebe do prostoru a shodou nešťastných náhod trefila Blacka do hlavy. Slyšela jsem jeho nadávky a smích ostatních. Málem jsem sletěla ze schodů, jak jsem se nepřestávala smát. Když jsem se konečně uklidnila a vrátila se do pokoje,
spokojeně jsem se zavrtala do postele a po chvíli opětovného smíchu usnula.


I když jsem byla ráno neuvěřitelně ospalá, měla jsem báječnou náladu, neustále jsem se usmívala nebo se i smála a něco pobrukovala. Lily naprosto nechápala proč, tak jsem jí to hned vysvětlila, její reakce byla stejná jako ta moje.
"Už se těším, až ho potkám! Ale co když mu to třeba ošetřovatelka sundá?"
"Zkoušet to může, ale nemá šanci. Mám to vyzkoušené na…. Fredovi…."
"Tvém křečkovi?! Proboha!", řekla zhrozeně, ale hned se začala smát.
"Jo jo. Ač jsem ho drhla jak jsem mohla….. trvalo týden něž odzelenal!"
"Žije ještě?"
"No….. Tu mycí kůru přežil…..Ale…. má sova nějak nechápala…."
"Víš co, myslím že to nechci vědět."
"Ale do té doby se mu vedlo velice dobře! Většina lidí by mu záviděla, kolik zažil za život adrenalinových sportů!", chabě jsem si chtěla očistit jméno zastánkyně zvířat.
"Například, kterej křeček by mohl tvrdit, že skákal padákem….A ještě k tomu, že přežil!" řekla jsem, když Lily nijak nereagovala.
"Byla to má kvalitní práce, ručně ušitej, spolehlivej padák!", pokračovala jsem dál.
"Kdyby žil, tak by mi děkoval kolik toho mohl přežít! Dokonce když ho honila ta sova…. musel mít v sobě tolik adrenalinu….. Určitě se i radoval, možná, že si myslel, že jí utekl, že je zněj hrdina…ale sovy jsou moc mazané! Nejspíš se schovala a když zrovna běžel okolo… "
"Bože mlč! Pojďme raději na snídani!"
"Tak jo," souhlasila jsem usměvavě a vyskočila z postele.
Přímo jsem tančila ze schodů, když jsem se zarazila a Lily jsem dala znamení ať brzdí.
"Dobrý můžeš, čistej vzduch!", křičel James ze společenské místnosti.
Rychle jsme zalezly do koupelny a sledovaly jak dolů po špičkách sestupuje Black s černými a růžovými vlasy, celkově růžovým ksichtem a ruce které mu čouhal z hábitů měly také tu "mužskou" barvu. Lily vyprskla smíchy, ale rychle jsem jí dala ruku před pusu.
"Tak jo, já půjdu před tebou a když někoho zahlídnu, tak to řeknu do zrcátka!"
"Nevím, proč mi nedáš ten hábit!", vztekal se Sirius.
"Jsem ti říkal, že je v té tajné chodbě, protože…. Jsme ho tam nechali když …."
"No jasně, chceš jen ze mě udělat blba!", zavrčel vztekle, ale to už James vyrazil.
Obě jsme pozorovaly Blacka, jak něco svírá v ruce a neustále se do toho dívá a přitom rozzuřeně chodí sem a tam. Z jejich rozhovoru jsme naprosto nic nechápaly. Pak se najednou ozval Potterův hlas, ale on tam nikde nebyl. Black vystartoval a po špičkách utíkal ven. My jsme mu byly v patách. Neustále jsme slyšely Potterův hlas, který ho uklidňoval, že je čistý vzduch.
"Dobrý, můžeš do další chodby!", zase Potterův hlas, jak to dělají?
Sirius se rozběhl.
"Počkej! Dost velkej zástup studentů! Zalez, jdou k tobě!", ozvalo se od Blacka Potterovým hlasem. Ten zabrzdil těsně u hrany a začal couvat.
My dvě jsme se na sebe podívaly a rozběhly se k němu.
Prásk!
Vrazily jsme do něj, že vyletěl doprostřed hloučku těch studentů, kteří začali nejprve naštvaně nadávat a pak když si ho prohlídli….. No měli přirozenou reakci, záchvat smíchu.
"Ahoj zlato!", křikla jsem na něj, abych se podepsala pod své dílo.
"Ty vole, se nám to tu nějak oteplilo…. Nebo raději poteplilo!", křikl kdosi ze Zmijozelu.
Dál padaly všelijaké hlášky, Potter jako správný kamarád se vrhl do hloučku a začal ho táhnout pryč, jenže všichni do koho vrazil šli za nimi a začali skandovat, čímž upoutali pozornost všech. Chudák, chtěl se nenápadně dostat na ošetřovnu a místo toho ho tam doprovázela půlka školy. Sirius se samozřejmě bránil, jeho instinkt ho vedl k útěku. Jenže na to u něj bylo až moc studentů Zmijozelu. Chudák stihl pouze vytáhnout hůlku aby o ni v příští vteřině zase přišel. Tak následovaly pěsti…. Čímž upoutal další pozornost, všichni se k nim mačkali aby viděli jak se růžový chlapec bije po boku Pottera se zmijozeláky.
"Víš co, Blacku?! Biješ se jako ženská!"
Další salva smíchu.
"Co se to tu proboha děje?!"
A helemese kdo se přišel kouknout na kohoutí zápasy.
Bitka okamžitě skončila a všichni účastníci se narovnali. Profesorka se nejprve podívala na zmijozelské a pak na Blacka. Ona se opravdu rozesmála, hned si ale uvědomila, že by to asi neměla a přestala se smát.
"Všichni okamžitě běžte na snídani! Zmijozelu odebírám deset bodů, za každého! A vám pane Blacku a pane Pottere také deset bodů!"
Všichni odešli až na Pottera a Blacka a nás dvou které jsme byly schované za rohem a tiše se smály. Nemohly jsme si nechat ujít další část představení v hlavní roli naší profesorky.
"Spadl jste do nátěru? Nebo chcete upoutat ještě víc pozornosti ke své osobě?"
"Ne! Byla to nehoda!"
"Tak tedy dobrá když mi to nechcete říct, běžte na ošetřovnu."
"Počkejte ještě! Kde jste byli včera večer?"
"No ve svých pokojích, spali jsme, proč?"
"Takže vy nevíte, kdo přilepil profesora Jonese rukou ke klice?!", zeptala se podezřívavě.
Oba dva vyprskli smíchy, zato my jsme se hned začaly smát na plné pecky.
"Evansová! Brianová! Pojďte sem!"
Ač jsme nechtěly, musely jsme vyjít z našeho úkrytu. Já jsem šla až za Lily a snažila se mírně schovat. Black se snažil ovládat, ale jeho pohled zabíjel.
"Co víte o tom, co se stalo profesorovi?"
"Nic, jen to co jste teď řekla!", vyhrkla hned Lily.
"Nelžete mi, vždycky když se něco stane, jsou v tom buď tihle nebo vy dvě! Brianová?"
"Ano?"
"Mluvte!"
"Když jsem vstala, šla jsem do koupelny, pak jsem se převlekla, sešla po schodech…." , řekla jsem velmi pomalu.
"Co to děláte?!", že by neměla dobrou náladu?
"No chtěla jste abych mluvila, tak mluvím…"
"Takže vy se nepřiznáte!"
"Já to nebyla…. Ale zasloužil si to! On…on! Včera! On… odešel! Rozumíte, nechal mě tam aby mě ti idioti očumovali! Tenhle vůl mi vzal hábit! Stála jsem tam skoro nahá! A on! On! Koukl se a odešel! Nechal mě tam a nic neudělal….Zvedl tu svou vyžranou prdel z křesla a odešel! Ksicht jeden pitomej! Doufám že mu tu ruku amputují! Ten jeden pitomej….", vybuchla jsem, nezvládla jsem to.
"Ale-ale já to nebyla!", plácla jsem se do čela, ta moje huba!
"Takže tu máme i vysvětlení Blackovy růžové barvy!"
No jasně! Krávo! Takhle se prásknout! Takového idiota tenhle svět ještě neviděl! Nechceš se i přiznat k jiným, peprnějším věcem? Co? Krávo!
"To bude asi další dopis že?", zakňučela jsem.
"No to si můžete být jistá!"
"Ale udělala jsem to i pro vás! Vždyť zpochybňoval vaše metody! Zpochybňoval vaší osobu a to jsem nemohla jen tak nechat. Takový červ, který vám nesahá ani po kotníky…Jsem jako osamělý mstitel, bojuji za práva zví.., lidí na kterých mi záleží! Víte, nešlo by to nějak smáznout? Ve znamení lásky a vzájemné úcty?… Teto…"
Chvíli se jí na tváři mihnul úsměv. Teď když se ten trapas, co jsem si u ní udělala, odležel, přišlo mi to a jí taky dost vtipné.
Chvíli byla ticho, uvažovala. Tak jo dlouho byla potichu, jako by zápasila sama se sebou.
"Možná kdybych zapomněla na vaše přiznání… Ale musím uznat…byla to dobrá práce!"
"Děkuju, jsem vždy k službám!"
"Ale tohle bylo naposledy, kdy vám to promíjím!"
"Jistě."
"Běžte na tu ošetřovnu!", přikázala ještě a pak odkráčela.
Chvíli jsem ještě nevěřila svým očím ani uším, musí svého kolegu vážně nenávidět.
"Vidíte, takhle se to dělá!", výskla jsem.
"Tohle ještě není konec! Být tebou kryju si záda!", zasyčel ještě Black a nasupeně odkráčel se svým kamarádem pryč.
"Že bych to přehnala? Mám se bát?", zeptala jsem se Lily.
"No, asi to poznamenalo jeho ego! Já být tebou vyhýbám se mu obloukem, velkým obloukem!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Polgara Polgara | Web | 14. ledna 2008 v 9:45 | Reagovat

Taková něžná a milá dívka...

2 wolfinkaa wolfinkaa | 6. března 2008 v 18:19 | Reagovat

jaj..super to bolo....proste smieeech :D:D:D

3 Jean Jean | E-mail | 8. března 2008 v 9:19 | Reagovat

super proste zachvaty smichu :D

4 ....... ....... | 7. června 2008 v 14:59 | Reagovat

rehotala som sa ako sialena

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama