33.Kapitola - Orion

17. listopadu 2011 v 11:49 | Keirra |  My dvě vs Celý svět
A je tu další...

Konečně jsem stála na schodech Hagridovi hájenky a vztekle bušila do dveří. A co myslíte? Na jasně že ten blb nebyl doma! To bylo pořád kdy už mě přijdete s Lily navštívit, jsem tu tak sám… A člověk tu husu přivede a pán si chlastá v hospodě!
"Mám pro tebe špatnou zprávu a dobrou zprávu. Kterou chceš jako první?", zeptala jsem se jí sedíc na kufru.
"Špatnou?", kuňkla plačtivě.
"Umřeš."
"Jaká je do prdele teda ta dobrá?"
"Umím falšovat podpisy takže budu dědit."
"Ty magore, koukej ten kufr roztřískat! Slyšíš! Já nechci mít na náhrobku epitaf : Zemřela v kufře, je jí tam dobře!"
"Já bych ten kufr i oželela, jenže…Já byla předvídavá! Předvídala jsem,že když se tam nedostanou kouzli, zkusí to hrubou silou. Prostě umřeš tak se s tím smiř. Každej tam musí, je to osud.", vzdychla jsem.
"Uaaaaaa", zařvala jako smyslů zbavená a kufr začal zuřivě poskakovat jak do něj zběsile bušila.¨
"Víš co, zavolám ředitele!"
"Ne to je trapné!"
"No… Snad bych tě mohla přenést do hájenky a nechat tě tam čekat na Hagrida. Já bych šla zatím do lesa natrhat tomu blbovi ten plevel, co?"
"Mě už ale dochází vzduch!", řekla plačtivě.
"Tak ti tak zkusím vyvrtat díry.",řekla jsem zatím co jsem vyrazila Hagridovi dveře a nasměrovala Lily na postel.
"Půjde to?"
"Vím já."

No nešlo to, kouzla se prostě neškodně odrážela a ani lak se neoprýskal. To je ale úžasné kouzlo, já jsem tak chytrá, takhle se mi tam žádný zloděj nikdy nedostane. Bohužel ani já. Lily už se vážně dala do pláče. Zdálo se, že je vše ztracené a já budu fakt muset jít pro ředitele, když v tom jsem v Hagridovém stolku našla velký vrták. Bůh ví na co to má. A kupodivu to tím šlo. Pěkně dírku po dírce jsem vracela kamarádce život. Ale ten smrad co se odtamtud linul… Blee

"Stačí?"
"Jo! Hádej co, našla jsem tu nějakou flašku a obsah se podobá vodce!"
"Sakra moje železná zásoba!"
"Můžu?"
"No…Tak jo, když to musí být. Jenom prosím můj kufříček nepoužij způsobem jako kočky bedýnku s pískem."
"Hi hi."
"Tak pa a mysli na mě. Když se nevrátím, můžeš si ten kufr nechat."
A tak jsem vyrazila.

Zastavila jsem se na okraji lesa a zhluboka se nadechla. Nejsem srab, to zvládnu! Se Siriusem chodím do lesa každou chvíli. No jo, jenže on mě celou dobu držel za ruku a neustále mě líbal a tak…
Už jsem byla odhodlaná vstoupit když v tom se lesem rozneslo hrozitánské vlčí zavití. To byl pro mě jasný signál k ústupu! Klopýtavě jsem couvala zpět a byla jsem tak vyděšená, že jsem se nemohla ani pořádně nadechnout.
Sakra já to nemůže vzdát! Nesmím se nechat vyhodit, tu radost tomu parchantovi neudělám. Prostě seberu všechnu svou nebelvírskou odvahu, která tam ve mně někde dlouhé roky tvrdě dřímá! Dám se do rychlého běhu, natrhám ten šalamounek a tryskem zase zpátky. Pak ho narvu tomu debilovi do chřtánu, hodím ho do kotlíku, povařím a podusím a… No žrát to nebudu, ale ve zmijozelu mají divné chutě tak jim popřeju dobrou chuť!

S tímhle rozhodnutím jsem tryskem vyběhla vstříc jisté smrti…
Nevšímala jsem si žádných zvuků, prostě ničeho co by mě mohlo vytrhnout ze soustředění a tím dát možnost návratu mého vrozeného srabáctví. Když tak nad tím přemýšlím, tak absolutně nechápu, jak někdo jako já, mohl být zařazen do nebelvíru. Kdo ví co Brumbál s tím kloboukem dělá když se nikdo nedívá. Protože v den mého zařazení na sto procent nebyl při smyslech. Ale mám i štěstí v neštěstí. Od té doby co chodím se Siriem do lesa, mně ukázal kde rostou různé přísady do lektvarů. To asi pro strýčka příhodu. Nebo mu spíž bylo jasné, že dočasné přerušení trestů, je fakt jen dočasné. Takže díky tomu jsem teď šla, teda běžela na jisto.

Sakra tady to přece mělo být! Jsem si naprosto jistá, že tady mi Sirius ukazoval šalamounek! A je tu jen veliké…nic!

V tom mě napadlou kouknout se pod nohy. No jistě, já debil jsem na něm stála a teď byl úplně na sračky!
Přiklekla jsem a začala ty kousky sbíral a cpát do kapes. Stejně už vypadali jako by je něco pozřelo, následně vyvrhlo a tento proces pak několikrát zopakovalo. Bez tak je ten blb bude sekat do lektvarů, tak proč mu to předem nerozdrtit a neusnadnit mu tak práci. Nikdo nemůže tvrdit, že nejsem dobrot sama.

Začala jsem mít dobrou náladu. Ba přímo skvělou. Úplně jsem viděla jeho nasraný, rudý ksicht až mu budu tu šlichtu házet z kapes na jeho naleštěný stůl. Já mu ještě opepřím ten roční školní trest.
A v té skvělé náladě mě napadla perfektní pomsta. Jestli z tohohle co chystám ho neklepne Pepka, tak už nevím.

Kdo ví co asi teď dělá Lily. Asipořád ještě smrdí v truhle…

Musela jsem se začít smát na celé kolo. To, že to byla chyba, velká chyba mi došlo hned vzápětí. Znovu se ozvalo vlčí zavytí. A ozvalo se nechutně blízko. V tu chvíli se mi zastavilo srdce a pak se rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Nemohla jsem dýchat. Děs mi svíral hrdlo a roztřáslo celé mé tělo neovladatelným třasem.

Další zavytí pročíslo mýtinu, následované hlasitým dupáním. Dupáním, které se ke mně blížilo!

Já tu umřu! On mě sem poslal a já tu umřu! On mě zabil! Já jsem ještě moc mladá na smrt! Panebože, jestli tohle přežiju, udobřím se z matkou! Do prdele já jí půjdu klidně i za družičku! Usmířím se i s Davidem, omluvím se mu a přijmu ho jako bratra! Jen mě nechej žít!!

Pomalu jsem se zvedla a snažila se přimět nohy k útěku. Samozřejmě mě neposlechly! Jen jsem tam stála jak trubka a sledovala jak se obrysy mohutného tvora přibližují čím dál blíž. Jak se prodírá houštím, láme stromy jen aby se ke mně dostal.

Vlkodlak se zastavil na okraji mýtiny a se zuřivým vrčením zíral na svou oběť.
No tak je to tady. Jones měl pravdu když říkal, že špatně skončím. Aspoň v něčem měl pravdu. Škoda že zrovna v tomhle…

Začal se pomalu ke mně přibližovat, větvičky mu praskali pod nohama a jeho funění, bylo snad horší než to vytí. Už jsem viděla jak bude funět až mě bude žrát. Proč to sakra není vegetarián!

Už byl jen tři metry ode mne. Proboha, byl obrovský, mnohem větší než na obrázku v učebnici. Proč je tam sakra kreslí tak prťavé! Člověk si pak myslí, že je to sranda ho potkat! Že stačí zvednout nohu a zašlápnout ho. A teď přede mnou stojí takové hovado! A to hovado se zrovna přikrčilo! A chystá se skočit! Skočit na mě! Jestli si teda myslí, že mi skočí do náruče a já ho unesu… Tak teda nevím kdo z nás dvou je v tom případě magor. A nebo možná se nechystá skočit mi do náruče, proč by to taky dělal, že jo. Spíš mu v náručí skončím já. V poněkud vnitřním náručí Proč, místo abych utíkala, melu blbosti?

Copak by se mi před očima neměl promítnout celý život? Proč nemůžu dostat alespoň to! Proč se mi nemůže odvíjet před očima, mezitím co on mě bude žrát! To nemůžu dostat aspoň takový malinký dárek před smrtí!
A on skočil. Viděla jsem to jako ve zpomaleném záběru. Viděla jsem jak se mu před skokem napnuly svaly na nohou, jak mu zavlála srst ve větru, jak pomalu se mu otevírala tlama a pak se z ní vydralo hrozivé zavrčení. Přibližoval se, byl čím dál blíž. A já stála s vytřeštěnýma očima a v nich měla slzy, které mi pomalu stékaly z očí. A má poslední myšlenka? Nebyla to Lily, i když jsem ji milovala jako sestru. Byl to Sirius, jeho tvář, oči, úsměv. A v tu chvíli jsem pochopila, že ho miluju víc než se dá slovy vyjádřit. Víc než kdy budu někoho milovat. A já mu to ani nemůžu říct. Proč jsem mu miluji tě řekla jen jednou? Měla jsem mu to říkat každý den! Třeba to ani neví, že ho miluju a já už mu to nebudu moct nikdy říct ani dokázat. Už nikdy se na mě neusměje. Už nikdy mě nepolíbí...

"Miluju tě Siriusi…",zašeptala jsem vteřinku předtím než do mě narazil.

Než však na mě stihli dopadnout jeho obrovské tlapy, něco do něj prudce z boku s hrozivým vrčením narazilo.

ORION!

Můj milovaný zachránce srazil ode mě tu příšeru. Podlomily se mi kolena neuvěřitelným strachem a já zůstala klečet na tvrdé zemi. Asi jsem i křičela, ale svůj hlas jsem neslyšela, jediné co jsem vnímala byly zvuky zápasu. Nevnímala jsem ani své slzy, ani vzlyky, které mi znemožnovaly dýchat. Jen strach, o sebe i o něj. Rvali se, ozývalo se bolestivé kňučení od psa i od vlkodlaka. Proplétali se v nelítostném souboji zubů a drápů. V jednu chvíli to vypadalo, že vítězí vlk v druhé zase pes. Zdálo se, že ani jeden to nemůže přežít.

Vlkodlak měl dlouhý škrábanec na čumáku, na žebrech a na packách hluboké rány od zubů. Přes všechny tyto rány byl stále zuřivý, snad ještě zuřivější a odhodlanější se ke mně dostat, ať to stojí co to stojí. Ozvalo se dlouhé bolestivé zakňučení, jak se vlkodlak zakousl Orionovi do boku a odhodil nebohého pejska na strom. Ten se po něm svezl a zůstal s naříkáním ležet. Podíval se na mě, a v těch snad lidských očích, které se na mě upíraly bylo velké množství pocitů. Pocitů, které snad ani nemůžou patřit obyčejnému psovi. Byla v nich bolest, zoufalství a strach. Ale ne strach o sebe, ale o mě. A viděla jsem v nich i…lásku? Je to možné? Neměla jsem však čas nad tím přemýšlet, protože teď se ta stvůra otočila ke mě. Znovu se ke mně blížila.

"Promiň.", zašeptala jsem s očima upřenýma na Oriona, který má tak podobné oči jako Sirius.

Bylo mi to líto, věděla jsem, že umřu já. Ale proč musí i můj ochránce, který mi tolikrát dělal společnost a ochraňoval mě při mích trestech. To není fér.
Slzy mi teď stékaly po tváři čím dál víc. Zavřela jsem oči a čekala na svůj osud…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Twigy Twigy | 17. listopadu 2011 v 13:09 | Reagovat

johó, drama jako prase ??? Krásné a těším se na další kapitolky :-)  :-)

2 Lily of the valley Lily of the valley | 17. listopadu 2011 v 13:14 | Reagovat

Jo jo, slavná nebelvírská odvaha, já stejně vždycky tvrdila, že to není možný, aby ČTVRTINA lidí, co přijdou na školu, byli odvážní a stateční.
Na jejím místě (jestli přijde dvanácterák) bych asi děkovala všem bohům, že se rozhodli seslat veškerou zvířenu, aby ji ochránili. Ostatně, bude tam jenom fňukat?:)

A jsem v šoku. Vážně. Ty se asi fakt vracíš, že? ... začínám vážně přemýšlet, že bych to taky prubla, ale na druhou stranu... :-?

3 keirra keirra | 17. listopadu 2011 v 15:17 | Reagovat

No vracím... Snažím se o to a přitom doufám, že tentokrát mně to i vydrží ;-)
Ale já se znám, tak raději nic neslibuju, ale zatím mě to drží a hrozně baví atk snad...

4 suzie suzie | 18. listopadu 2011 v 0:26 | Reagovat

opravdu nevím z jakeho důvody sem si nikdy nepřečetla tuhle povídku a nikdo si neumí představit jak hluboce toho lituji.....naštěštííííííí sem zavětřila novou kapitolku na tomhle webu a nedalo mi to ....tak že jako konec mého mizerného komentáře musím konstatovat  že tve povídky jsou naprosto úžááááássnéééé a neodolatelnéééé ;-)  ;-)  ;-) a abych nezapoměla gratuluju k návratu a držím palečky k bezedné výdrži a inspiraci :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

5 keirra keirra | 18. listopadu 2011 v 12:40 | Reagovat

Strašně moc děkuju, dokud budu mít pro koho psát tak mi to snad vydrží :-)  
A řekla bych, že i pro tři lidi o stojí za to ;-)

6 wolfinkaa wolfinkaa | 20. listopadu 2011 v 14:57 | Reagovat

jejda, aké napínavé... úbohý Sirius ;( rýchlo idem na ďalšiu kapču :)

7 Thaila Thaila | E-mail | 21. listopadu 2011 v 15:58 | Reagovat

Na začátku téhle kapitoly byla fakt sranda! Jako za mlada :-D (Tím myslím pár let nazpět). Ke konci jsi tomu dala obří napětí. Mám ale dotaz: když Oriona (Siriuse) ten vlkodlad kousl, tak to se z něj musí taky příští úplněk stát vlkodlak. Nebo tuhle věc budeš ignorovat? :-D Asi by bylo lepší, kdyby se Sirius nenakazil...

8 keirra keirra | 22. listopadu 2011 v 11:27 | Reagovat

Ne, nemůže se z něj stát vlkodlak, když byl přeměněný na psa. Právě proto se přece poberti stali zvěromágy aby pro ně bylo bezpečné trávit s Remusem jeho úplnky. Bylo to tak v knížce, ne? Ve trojce myslím, snad jsem to blbě nepochopila :-?

9 Thaila Thaila | E-mail | 23. listopadu 2011 v 15:53 | Reagovat

[8]:
Já si myslím, že se ve zvířata menili jen proto, že na ně neutočil, tak jako na lidi. Jen si s nimi "hral" a oni mu pomáhali při přeměně. Ale určitě pokud by je vlkodlad kousl, tak se ty jeho sliny a tudíž i ta "nemoc" přenesla na ně a nakazila je. Ptala jsem se na to sice jen jednoho dalšího šlověka, ale ten mi dal za pravdu. :-) Jako nechci se hádat a už vůbec nechci, aby se Sirius přeměnil taky ve vlkodlaka, ale myslím, že by jsi to měla vzít na vědomí. :-) To raději zapomenu na část, kdy ho kousl, jen aby se chudák Sirius taky nenakazil. :-D

10 Kachiri :D Kachiri :D | Web | 26. listopadu 2011 v 15:54 | Reagovat

[9]: ak by to niekoho zaujímalo, čo asi nezaujíma, ja som to tiež pochopila tak ako Keirra :D
btw, som rada, že si späť ^^ aspoň na čas :D ani nevieš, ako ma potešilo, že tu vidím ďalšie kapitolky ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama